Kypr - země bejrútských azylantů, ruských kožichů a českých nevěst

Turci a kyperští Řekové se dodnes o rozpůlenou zemi nevraživě dělí, z jihu na sever vás uprostřed Nicosie přes přísně střeženou línii státní hranice bez potíží vpustí do turecké části, jen se musíte podepsat do podivné prezenční listiny. Avšak pozor! Vaše podpisy pak zřejmě budou Turky prezentovány jako souhlas na petici o vytvoření tureckého státu na ostrově.

Na Kypr přijíždějí tisíce turistů, aby vzdychaly v zátoce u Afroditina ostrůvku, v letech libanonské války kolem roku 1976 se do řecké kyperské části ostrova vystěhovaly také stovky bejrútských obchodníků, aby zde investovali své milióny a notně pozvedli ekonomiku země. Moje cesta po Kypru měla nesnadný záměr - najít stopy po působení zlotřilého devianta, a před čtvrt stoletím původce masakru v Sabře a Šatile, Eliase Hubajky, kdysi šéfa protisyrských libanonských křesťanských milicí, o pár let později už prosyrského ministra energetiky a vodohospodářství Libanonu.

Indície mě zavedly do Limassolu, do hotelu Amathus Beach, v němž stála jedna noc 300 dolarů. Hubajkovi to asi vyhovovalo, já jsem raději přesídlil do méně náročného ubytování, zato s příznačným jménem - hotel Elias, o jehož pronájem se měl Hubajka, jako uprchlý podnikatel zajímat, když byl mezi patnácti tisíci Libanonci, kteří utekli před domácí občanskou válkou na Kypr, aby zde vybudovali s velkou nonšalancí banky, hotely a obchodní centra.
Dnes už je předstihli ruští zbohatlíci, jejichž přičiněním se to na ostrově hemží ruskými nápisy v azbuce na každé druhé restauraci či obchodech, v nichž se hlavně v Limassolu a Larnace prodávají i ve čtyřicetistupňových vedrech činčilové a norkové kožichy, kaviár a diamanty o několika desítkách karátů, jimž dokonalí židovští brusiči vytvořili spoustu blyštivých fazet.

Sluneční ostrov ve východní části Středozemního moře vyniká též jedním z nejvyšších počtů vysokoškoláků na tisíc obyvatel na světě. A právě tato touha mladých Kypřanů po vzdělání zvláště v Československu způsobila, že se u nás každý druhý zamiloval, svoji lásku pojal za manželku a odvezl si ji na Kypr. Proto je nyní na ostrově snad největší komunita manželek rodem ze zemí českých, moravských, slezských i slovenských, čítající asi padesát žen. Jde snad o jediný stát, v němž není vystěhovaný ani jeden český či slovenský muž. Jen samé ženy, v čele s dcerou proslulého slovenského spisovatele a poutavého vyprávěče antické historie Vojtěcha Zamarovského, jehož upoutala zejména Trojská válka a Heinrich Schliemann.

Jednou z mých indícií při pátrání po Eliasu Hubajkovi se ukázal Boris. Osmapadesátiletý typický Rus. V Limassolu vlastnil klub vodních sportů, což byl vznešený název pro půjčovnu loděk, motorových člunů a nafukovacích banánů pro hromadné padání nadšených turistů do vody, dále pěti vodních skútrů a několika padáků, na nichž se dalo vznášet v závěsu za člunem. Podobné podniky měl mít také na plážích v Soči a Oděse.
Ve skutečnosti však šlo patrně o pouhou "pračku" špinavých peněz, jelikož jeho hlavním oborem bylo pašování a prodej kožichů, ušanek a kaviáru od Kaspického moře a Bajkalu. Měl výhodu v tom, že Kypr byl jedinou destinací široko daleko, která byla ochotná povolovat přistávání ruských předecibelovaných letadel na svých letištích.

"Hubajka? Kašmar," řekl vážně Boris a zafuněl přes svůj mroží knír, když jsem sáhl po fotoaparátu. "Foto nělzja..., pačemu? Nejsem žádná turistická atrakce," máchl rukou, kdyby tušil že jsem novinář, asi bych se se zlou potázal a nic se nedozvěděl. "Bydlel chvíli tady, v Eliasu. Byl to psychopat. Pořád u sebe nosil ostře nabitou berettu, jemenskou dýku s rukojetí z pravého rohu afrického nosorožce a nefalšovaný granát. Napřed mě fascinoval, nebylo mi ještě třicet. Vraždění...? Jeho hobby. Když zabil cizího vojáka, uřezal mu uši a ty si pak doma... kašmar - navlékal na drát. Vot, durak..."

Časně ráno 16. září 1982 vyrazil Elias Hubajka z mezinárodního letiště v Bejrútu v čele svých zabijáků jako absolvent Štábní a velitelské akademie v Izraeli. Směr - uprchlické tábory Palestinců v Sabře a Šatile. Přes 800 mužů, žen a dětí zde bylo následně povražděno příslušníky křesťanské falangistické strany. Falanga byla kdysi za generála Franka ve Španělsku součástí jeho fašistiské vlády...
"Měl jít svědčit do Haagu proti Šaronovi, že způsobil právě on tuto krvavou lázeň. Nedorazil tam. Byl nedávno zastřelený, když se snažil nasednout do svého vozu... Kdo? Mossad? Palestinci? Libanonští Drúzové...? Segodnja uže eto něvážne. Do Haagu zkrátka nedorazil, Sabra a Šatila byly pomstěny, Šaron navěky v komatu..." pokrčil rameny Boris.

A jak to bylo s Izraelci doopravdy? Od roku 1978 měl libanonský prezident Džumaijíla blízké kontakty s Mossadem, který mu dodával beretty, samopaly Uzi, granáty, miny i sedm dělových člunů za bratru šest milionů dolarů. Vyzbrojoval se, aby zlikvidoval rodinu svých libanonských konkurentů Faranžijů. Nakonec byl zavražděný on sám. Izrael mezitím ještě vybudoval v Libanonu svoji námořní raketovou základnu a falangistické milice mohly trénovat přímo ve výcvikovém středisku v Haifě...
"A co Izraelci, kagda pogibla Sabra a Šatíla...?" podrbe se Boris rozpačitě na zátylku, pak se rozhlédne a potichu říká: "Do ničeho se Hubajkovi nemíchali, nikoho nezabili, prý jen obklíčili uprchlické tábory, osvítili je reflektory a celý masakr údajně pozorovali ze střechy kuvajtského velvyslanectví... Třeba si mysleli, že Hubajka za ně jednou provždy vyřeší palestinský problém... "

Kypr je svérázná končina s poměrně špinavým temněhnědým pískem svých pláží. Všichni zde vzpomínají na svoji ikonu premiéra a prezidenta arcibiskupa Makariose, zvláště když v sobě mají pár deci vlasteneckého rudého vína commanderia. Je v něm od slunce tolik cukru, že se žádný už nemusí přidávat a ještě je tento mok sladší než med. Když si však objednáte tureckou kávu, kyperský číšník jakoby rázem ohluchl. Musíte jen Cyprus kafe, chcete-li však tradiční jehněčí špíz souvlakia, mohl by se přetrhnout.

Nicosie má zvláštnost; na hranici zelené linie je mrakodrap obchodního domu, z jehož myslím že pátého patra, je skvělý výhled na tureckou část města. Není možné přehlédnout ani pár rozstřílených domů a dva minarety, mezi nimiž se na oplešatělých kopcích vyjímá velká turecká vlajka. K zajímavostem patří kromě pověsti o Afroditě i přes dvanáct tisíc britských vojáků, kteří žijí na ostrově už řadu let i se svými rodinami v přísně střežené enklávě.

Ale to už je jiná kapitola, možná povídání pro dlouhé zimní večery...

Autor: Břetislav Olšer