Lahar u Zvolena

Lahar se řadí k méně známým jevům souvisejícím se sopečnou činností. Pojem lahar, který se dostal do odborné geologické terminologie, pochází z Jávy. Označuje se tak bahenní proud vznikající po sopečných explozích. Je to velmi rychle tekoucí směs sopečného popela, úlomků ztuhlé lávy a velkého množství vody.

Lahary nebo také bahnotoky jsou velmi nebezpečným projevem sopečné činnosti, možná nebezpečnějším než tekoucí láva. Příčinou je jejich velká mobilita, šíří se rychlostí až několik desítek metrů za sekundu, což je srovnatelné s povodňovou vlnou. Jedna z nejstarších katastrof se odehrála v roce 79 při erupci sopky Vesuv, kdy bylo laharem zasáhnuto město Herculaneum. Poslední velká katastrofa se odehrála 13. listopadu 1985 v Kolumbii, kdy bylo město Armero pochováno pod osmimetrovou vrstvou laharu, který vznikl na více než čtyřicet kilometrů vzdálené sopce Nevado del Ruiz.

Lahary nechyběly ani v době intenzivní vulkanické aktivity Poľany, která je dnes nejvyšším ze středoslovenských pohoří vulkanického původu. Uprostřed Poľany se dosud uchovala kaldera. Pod Poľanou v dnešní Zvolenské kotlině se asi před 20 miliony let vlnila močálovitá krajina. Do takového kraje se dostal mohutný lahar, který pochoval všechno, co mu přišlo do cesty. Dnes už nepředstavuje žádnou hrozbu. Krajina vyschla, lahar zkameněl a stal se zdrojem lehce opracovatelného kamene. V laharu se našli fosilizované zbytky třetihorního rostlinstva včetně tzv. dřevních opálů, což jsou pravděpodobně zkamenělé kmeny tisů, jilmů nebo kaštanů. Lahar u Zolné je dnes chráněnou přírodní památkou.

Historie
Zolná není známá jen dík laharu. Patří k nejstarším obcím Zvolenské kotliny, její historie sahá do třináctého století. Z té doby pochází i raně gotický kostel, dominanta vesnice. V době tureckého nebezpečí v šestnáctém a sedmnáctém století obehnali kostel zdí, za kterou se utíkali obyvatelé před nájezdem osmanských hord. Ještě dříve ve druhé polovině čtrnáctého století dostal interiér kostela sv. Matouše nádhernou výzdobu v podobě fresek. Jejich autory jsou neznámí umělci, historici se domnívají, že mohli pocházet z Itálie, nebo tam našli své vzory.

Jižně od Zolné, už v katastru sousedního Lieskovce, se zdvihá kopec Hrádok. Žili na něm už lidé doby kamenné. Svědčí o tom četné archeologické nálezy.

Zolná se zapsala i do Slovenského národního povstání. Louky pod ní na březích říčky Hučavy se staly polním letištěm, na kterém v září 1944 přistáli stíhači z 1. československého stíhacího pluku. Uskutečnili odtud nálet na letiště v Piešťanech, které bylo významnou základnou německé Luftwaffe. Památník padlým letcům pluku, který dostal čestné jméno Zvolenský, je u cesty ze Zolné k Hučavě a ke kopci Hrádok.

Autor: Jozef Sliacký
Zdroj: 100+1