Snímek byl vybrán Britským filmovým institutem na Londýnský filmový festival (BFI 2012) a na Dokumentární festival o lidských právech ve skotském Glasgow. Pokračuje tak v úspěšné cestě po filmových přehlídkách, kdy mimo jiné zvítězil v sekci dokumentů na Finále Plzeň a na festivalu nezávislého filmu RIFF v Římě.
Film vznikal se skromnými prostředky v letech 2007 až 2011 a sleduje bezdomovecký pár od zařizování společného bydlení v hrobce, přes nucené vystěhování, život na ulici až po rozchod a smrt jednoho z protagonistů. „Málokterý český dokument mě oslovil silou a autenticitou tak jako debut Davida Vondráčka. Cesta vědomé a dobrovolné sebedestrukce jeho hrdinů, kteří přesto prožívají silný a opravdový cit, fascinuje víc než dílo jakékoli myslitelné fikce,“ uvádí Iva Hejlíčková, programová ředitelka distributora Asociace českých filmových klubů.
Trailer je ke zhlédnutí zde.
Hrdiny lovestory jsou Jan a Jana, dva lidé bez přístřeší, kteří našli domov na opuštěném evangelickém hřbitově v pražských Strašnicích. Hřbitovní zeď a vzrostlé stromy představují fyzickou i metaforickou hranici dvou světů. Pro Janu hřbitov s relativně komfortním bydlením v hrobce představuje bezpečí, ale i past, odkud se nedokáže vymanit. Na začátku natáčení oba mluví o tom, že si obstarají doklady a zlepší svůj život, ale úměrně s tím, jak se ve skutečnosti jejich situace zhoršuje, pokračují na cestě k sebedestrukci. Správa hřbitova ohlásí rekonstrukci a oni místo hledání nového přístřeší více pijí a odmítají pomoc. „Skončím, jak skončím, to je moje svobodné rozhodnutí,“ říká Jana a důsledky její falešné pýchy na sebe nenechají dlouho čekat. Dokument nezavírá oči před nepříjemnými aspekty bezdomovectví a ukazuje, kam až člověka může dovést nefunkční rodinné zázemí či osobní tragédie.
Režisér, scénárista a novinář David Vondráček začal dokument točit v roce 2007. „Vyráběl jsem tehdy pro televizi reportáže a při tom se seznámil s touhle komunitou. Zajímaly mě příběhy lidí, kteří se dostali na takové scestí. Zpočátku jsem netušil, že se soustředím na tento konkrétní ústřední příběh. To se pak vyvrbilo, když jsem poznal Janu, která se mi svěřila, že šlapala v Holandsku, a Honza mi zase nastřelil tragédii uhořelého otce,“ říká režisér. Jejich příběh se tak dostal do popředí v podstatě intuitivně. „Jako by Honza s Janou žili v předtuše vlastní smrti – a já se chtěl pokusit jít až na tu nejnaturalističtější vrstvu jejich sbližování. Tím je to asi neobvyklé i pro diváky, kteří většinou příběhy s až tak mezními situacemi nejsou zvyklí vídat,“ líčí.
Film vznikal během stovek natáčecích dnů v podstatě na koleně bez prostředků. „Byli jsme ve tvůrčím transu a vnímali to jako běh na dlouhou trať, který buď vyjde, nebo ne. Nevěděli jsme, jestli to vůbec bude možné dokončit. Kdyby nedošlo k události, která zafungovala jako přirozený konec, tak bychom točili.“ Nedokonalá technika se nakonec ukázala i jako výhoda. „Pracovali jsme s malinkou kamerou, která dneska stojí tamhle v bazaru pět stovek, a dostali jsme se s ní až do hrobu. Samozřejmě to bylo riskantní se zvukem… Třeba ve scéně s maminkou. Kdybychom stáli o dva metry dál, přišli bychom o jeden z nejpodstatnějších momentů filmu,“ uvádí.
Z obou hrdinů se nakonec stali kamarádi filmařů. „Cítili jsme určitou potřebu jim pomáhat. I když jsme zároveň měli nastavenou etickou hranici, že doopravdy zasáhneme, až kdyby šlo o život nebo ztrátu zdraví.“ Snímek od svého dokončení byl uveden na mnoha projekcích spojených s besedami, kde vyvolává velké reakce. „Překvapilo mě, že jsem ještě nezažil negativní ohlas. Diváci jsou většinou fascinováni. Berou ho jednoduše jako film se vším všudy – jako Romea a Julie na dně,“ uzavírá David Vondráček.
Láska v hrobě
Režie: David Vondráček
Premiéra v českých kinech: 29. listopadu 2012
Zdroj: tz
