Divadlo Ta Fantastika uvádí nový původní český muzikál. Elixír života spatřil světlo světa 12. října 2005. Přestože se na jeho přípravě podílela řada předních umělců, výsledek zůstává nevalný. Pro klasické muzikály nepředstavuje žádnou konkurenci.
Je všeobecně známo, že jsou mnozí doktoři nadšenými hudebními fanoušky. Ovšem stane-li se biografie lékaře ústředním tématem k muzikálu, vyvstává hned několik zásadních problémů, se kterými se musí divadlo potýkat. Prof. Max Wolf je zakladatelem medicínského oboru systémové enzymoterapie. Už to má hodně daleko například k atraktivní popularitě filmových hvězd, jejichž životy jsou opředeny řadou skandálních legend. Vědecká kariéra, sama o sobě nudná a stereotypní, nemá divákovi co nabídnout. To si zřejmě neuvědomila farmaceutická firma, z jejíhož popudu Elixír života vznikl. Domnívám se, že příprava tohoto projektu stála tvůrce mnoho bezesných nocí. Jejich upřímná snaha o zpestření je zjevná, bohužel na celkovém výsledku nic moc nemění.
Publicista Jefim Fištejn vytvořil, ve spolupráci s hudebním skladatelem Ondřejem Soukupem a textařkou Gabrielou Osvaldovou, tříhodinový maratón, který postrádá ucelenou podobu. Na diváka se v těsném sledu valí scény, které rychle přichází a ještě rychleji mizí, aniž by na sebe jakkoliv logicky navazovaly. Režisér Jozef Bednárik se s inscenováním popral po svém, jako obvykle velmi energicky. Dokázal z účinkujících vytáhnout maximum, alespoň co se týče jejich zaujetí pro věc.
Základní otázkou zůstává, kam patří doktorova duše po smrti. Z tohoto důvodu se jednou ocitáme v pekle, podruhé v nebi. Jednou se nám otevírají brány Hollywoodu, podruhé evropská metropole Vídeň. Po křiklavém bordelu následuje fádní prostředí lékařské ordinace. Herectví Miroslava Táborského, coby hlavního hrdiny, je na okraji zájmu. Jeho seriózní přístup k životu přirozeně naráží na frivolnost muzikálového prostředí. Výrazněji se uplatňuje jen díky svým pacientům. V tomto ohledu měl skutečný doktor Wolf neobyčejné štěstí. Kdo by nechtěl léčit třeba božskou Marilyn, Pabla Picassa, Charlieho Chaplina nebo Fjodora Šaljapina? Tato jména zasluhují obdiv, ovšem jejich zkarikovaná podoba už nikoliv.
Elixír života je nejvíce spojován se zpěvačkou Lucií Bílou. Její hlas skutečně dominuje nad ostatními. Divák jí na jevišti sice dlouho postrádá, ale nakonec se jí dočká v dvojroli: Helena - Edita. Charaktery dvou diametrálně odlišných žen se Bílé daří vyjádřit s přehledem. Ač je jí živelnost Edity bytostně bližší, puťku Helenu zahraje přesvědčivě. Roli alternuje Radka Fišarová. Mezi dalšími sólisty vystupují např.: Kamil Střihavka (Nejvyšší), Vilém Čok (Anděl) nebo rapující Václav Bárta (Ďábel). Umělecky hodnotná jsou především některá sólová taneční čísla. Obrovské nasazení účinkujících nemá bohužel šanci obstát vzhledem k celkově slabému charakteru díla.
Elixír života vede k zamyšlení nad současnou muzikálovou tvorbou, která je určena převážně mladší a střední generaci. Pokud se tvůrcům nepodaří vytvořit atraktivní scénář, podpořený originální hudbou a textem, pak je vše ztraceno. Kde nic není, ani smrt nebere, aneb těžko vykřesat děj tam, kde není. Dalším problémem je téměř neúnosná délka představení.
Nikdo jistě nebude doktoru Wolfovi upírat jeho vědecké zásluhy, avšak jako „muzikálová hvězda“ upadne brzo do hlubokého zapomnění. A to zcela oprávněně…
