Má setkání s motorkáři

Odhlédnu od článků, které v novinách i v časopisech za poslední týdny na téma motorkářů vyšly a budu situaci komentovat jen podle vlastních zážitků. Týdně jako řidič auta najezdím přibližně 500 až 600 kilometrů. Nejvíc v okolí Prahy, občas zajedu i někam dál. A na motorkáře narážím stále častěji. V naprosté většině případů je to ale setkání, kterému bych se radši vyhnul.

Jde to i slušně
Zrovna minulý týden jsem byl v jižních Čechách a najednou za sebou vidím dvě motorky s trvale rozsvícenými dálkovými světly. Už to svědčí o tom, kdo za řídítky asi sedí. A měl jsem pravdu. Ačkoliv jsem byl na konci řady asi šesti aut jedoucích rychlostí kolem devadesátky a od vedlejšího pruhu nás oddělovala dvojitá plná čára, chlapíci neváhali a prakticky hned potom, co mě dojeli se pustili do předjíždění. Že v protisměru jelo auto? No a co. Prostě muselo vyklidit prostředek silnice a uhnout co nejvíc ke kraji. Kdyby to jeho řidič neudělal, nejspíš by se statistika mrtvých motorkářů zvýšila o další dva. Sotva za dvě minuty se ale ukázalo, že to jde i jinak. Dojel mě další motorkář, chvíli jel za mnou a nikam se necpal. Já jsem mu uhnul ke kraji, předjel mě, zdvihnutím nohy poděkoval a takhle postupoval i přes další auta před námi. Důkaz toho, že ho pomalejší nemusí brzdit a přitom se sám chová slušně a ohleduplně. Jenže kolik takových je? Z vlastní zkušenosti bohužel musím říct, že minimum.

Autoškola toho moc nenaučí
Stále častěji totiž narážím na ty, kteří na rovince uprostřed města od semaforů odjíždí tak, že přidají plyn a co nejdéle jedou po zadním kole. O průjezdech klidně i stokilometrovou rychlostí kolem našeho domu uprostřed města radši ani nemluvím. Moje militantnější přítelkyně už několikrát navrhovala vyzkoušet, jak takhle rozjetý motorkář zareaguje, když mu do cesty přes plot hodíte míč. Neudělá nic. Kolikrát i proto, že nic jiného, než jet rovně, maximálně do zatáčky ani nezvládá. Rychle se něčemu vyhnout? Co nejrychleji zastavit? Kluk, který si v jednadvaceti koupí za pár desítek tisíc korun první motorku s výkonem sportovního auta, na to zkrátka nemá zkušenosti. V autoškole ho to s největší pravděpodobností nenaučí. Během pár hodin, kdy jezdí na motorce s učitelem za zády nezjistí, jak a kam se správně dívat, jak používat tělo při průjezdech zatáčkami, jak správně brzdit... Ale řidičák na devadesát devět procent dostane. Protože se umí rozjet, zatočit a zastavit. Pak už jen zbývá doufat, že to má v hlavě srovnané, nebude jezdit jako šílenec a postupem doby se motorku ovládat naučí. Další možností je i zdokonalovací kurz, jenže ten něco stojí. V horším případě skončí v igelitovém pytli. A mně nezbývá než doufat, že těsně před tím, než mu u něj zapnou zip, nepotká zrovna mě. Spolujezdce mám v autě rád. Ale ne ty, kteří mi na sedadlo dosednou poté, co proletí čelním nebo bočním oknem.

Používejte zpětná zrcátka
A co vina řidičů aut? I ti za nehody s motorkářem můžou velmi často. Ono přehlédnout motorku v zrcátku jde mnohem snáz, než si nevšimnout auta. Řidiči aut by se proto konečně měli naučit zrcátka používat k tomu, k čemu na autě jsou. Tedy ke koukání. Ale opět přidám vlastní zážitek. Jedu sedmdesátkou v jenom z pražských tunelů se dvěma pruhy v jednom směru prošpikovaném radary na měření rychlosti a chci přejet do jiného pruhu. Podívám se, vidím, že můžu jet, spustím blinkr a protože vedlejší pruh je volný, chystám se jet. Ale pak se pro jistotu podívám ještě jednou. A najednou vidím, že mnohem rychleji než smí se přibližuje motorka. Kdybych se nepodíval podruhé, skončila by mi v kufru. Na čí straně by byla vina? Na mé, protože jsem nesprávným předjížděním ohrozil motorkáře? Na jeho, protože jel příliš rychle? Nevím.

Jezděte opatrně. Všichni.