Necelých pět procent (přesněji: 4,6 %). Na tolik byl dříve odhadován podíl cestovního ruchu na globálních uhlíkových emisích. A vcelku očekávaně, tři čtvrtiny této bilance připadalo na leteckou dopravu výletníků z a do cílové destinace. Výzkumníci z univerzit v Queenslandu, Sydney a Národní v Cheng Kung nyní tento odhad upřesňují na 8 %. Započítali totiž „přidružené náklady“ turismu. Tedy nejen dopravu, ale i ubytování, stravu a nápoje, suvenýry, oděvy a kosmetiku.
Opalovací krém, žabky na pláž i pohlednice
Cesty na dovolenou jsou globálně byznysem za bilion dolarů. Nejde jen o cenu letenky a hotelů. I nakonec nerealizovaná, ale přesto plánovaná dovolená, spouští lavinu nákupů. Zda to budou nové plavky nebo péřová bunda záleží na cílové destinaci, ale prakticky každý turista se chce na cestu dobře vybavit. A když dorazí do vysněného cíle? Jídlo blízké jeho požadavkům tu nevznikne jen tak a méně či více kýčovité suvenýry také musí někdo vyrábět.
I proto je cestovní ruch právem považován za nejrychleji rostoucí odvětví mezinárodního obchodu. Řečí čísel: v průměru se máme všichni o něco lépe, a s tím jak globálně narůstá střední třída, stále více lidí si může dopřát dovolenou. A na uhlíkové stopě to jde znát. Výzkumníci tvrdí, že s celosvětovým turismem spojené emise oxidu uhličitého narostly mezi lety 2009-2013 o 15 %, na nehezkých 4,5 gigatun. A pokud zůstane trend zachován, v roce 2025 to bude 6,5 gigatun.
Hádanka: Kdo za to může?
Čísla přitom čerpali z databází mezinárodního obchodu 160 zemí světa a analyzovali přes jednu miliardu transakcí v oblasti prodeje zboží a služeb. Což je skutečně pořádný balík dat. V potaz přitom nebrali jen dovolené směrované za hranice, ale i cestovní ruch vnitrostátní. Takže i váš výlet do Mníšku pod Brdy se počítá. Tím si pochopitelně zadělali na problém, který je vedl k zajímavé úvaze. Je uhlíková bilance cestovního ruchu problémem těch, kdo cestují, nebo těch, co turisty přijímají? Kdo by měl přijmout svůj díl odpovědnosti?
Největším „vývozcem turistů do světa“ jsou USA, které ale současně mají výrazný podíl na turistické migraci vnitrostátní. Mezi velké cestovatele patří státy jako Německo, Čína nebo Indie, tedy země spíše lidnatější a se solidní ekonomikou; zatímco největšími příjemci turistů se často naopak stávají státy málo lidnaté, menší rozlohou a s ekonomikou spíše mizernou. Typicky pak exotické ostrovy, jako Mauricius nebo Maledivy. Příjmy z cestovního ruchu tu běžné tvoří až 50 % domácího rozpočtu, a komplexní turistické zázemí se tu podílí na 30-80 % národní produkce emisí. V případě Malediv pak dokonce 95 %.
Nejezdit na dovolenou není řešení. Nebo ano?
Řešení „odpovědnosti“ přitom nese jisté kontroverze. Měli by snad Němci nebo Američané přestat jezdit na dovolené, abychom snížili globální emise? A co země, které na cestovním ruchu zakládají svou ekonomiku? Máme je přestat navštěvovat, aby si emisně polepšily? Přestat sem jezdit by znamenalo přivést je k bankrotu, a životní prostředí by si tu nejspíš nepomohlo. Provize z cestovního ruchu tu naopak pomáhají zavádět nízkouhlíkové a obnovitelné zdroje energie. Nebo by snad země, jejichž občané často cestují na dovolenou, měly podat pomocnou ruku oblíbeným cílovým destinacím?
Autor: Radomír Dohnal, spolupracovník Ekolistu
Zdroj: Ekolist.cz
