Můj známý Kolja …

Věřte nebo nevěřte, ale být jaderným inženýrem či specialistou na různé řídící či diagnostické systémy jaderných elektráren je docela kočovný život. Tu pracujete zde, za pár dnů, týdnů či měsíců zase třeba na úplně druhém konci světa. Letiště, hotely, restaurace, jídelny, provozy různých technologií elektrárny, to vše se střídá jedno za druhým, až to člověk přestane vnímat.
Jak je potřeba a jak jsou odstávky jednotlivých elektráren a jejich bloků. Je to práce náročná a poměrně stresující, protože během plánované odstávky je potřeba odvést svůj díl práce v daném, přesně ohraničeném termínu, na který navazuje řada dalších prací. A pokud se to náhodou z důvodu nějakých nečekaných obtíží nepodaří, pak teprve nastávají problémy.

Během takovéto práce se setkáte s řadou zajímavých lidí. Jaderná energetika je poměrně úzce specializovaný obor, a tak po pár letech práce a cestování se vám běžně stane, že potkáváte ty samé lidi, s kterými jste pracovali na jiné elektrárně, nebo že se potkáte s někým třetím, kdo zase zná někoho, koho znáte i vy. Prostě je to taková „malá“ světová rodina. Jedním z takových je i Kolja.

S Koljou spolupracuji čas od času na různých projektech již několik let. Je to starší muž, Rus. Dnes žije a pracuje ve větším městě na západní Ukrajině. Občas za mnou zajde, prohodíme pár slov, pohovoříme o rodině, o dětech, o životě a tak vůbec. Minulý týden jsme zase tak nezávazně povídali a nějak přišla řeč na Černobyl. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jak vnímal havárii na této elektrárně a kde se v té době, 26. dubna 1986 nacházel. Jeho odpověď mě doslova šokovala. A Kolja začal vyprávět svůj malý příběh ...

„Pracoval jsem v té době pro jednu firmu, která sídlila v Leningradě, a zrovna jsem byl na dlouhodobé montáži přímo na Černobylské jaderné elektrárně. Byl jsem tam s celou svou rodinou, dceři bylo šest a synovi patnáct let. Bydleli jsme v bytě v panelovém domě v sedmém patře, přímo ve městě Pripjať, vzdušnou čarou tři kilometry od elektrárny. Onoho dne, v půl druhé v noci, mě probudila jakási rána. Neměl jsem nejmenší tušení, co se děje. Šel jsem se podívat z okna, měli jsme výhled přímo na elektrárnu. A vidím, jak tam ze čtvrtého bloku stoupá pára. Řekl jsem si, že hoši asi neuregulovali blok a explodoval jim separátor páry. Nedával jsem tomu velkou váhu a šel jsem opět spát.

Ráno jsem ovšem již do práce nešel. Dcera odešla do školky, syn do školy, já zůstal doma. Informace, které se šířily různými kanály byly kusé, neúplné, nejasné. Postupem času nám ale došlo, že se jednalo o havárii přímo jaderného reaktoru čtvrtého bloku. Jak jsme se později dozvěděli, došlo k explozi přímo v prostoru reaktoru, horní betonová deska reaktoru o váze 1 000 tun se po výbuchu zvedla a odsunula a následkem vniknutí vzduchu do prostoru reaktoru došlo ke druhé explozi, která rozmetala část aktivní zóny do okolí včetně jaderného paliva a hořícího grafitu, který tak způsobil následný požár. Následná úroveň radiace v okolí elektrárny mnohonásobně překračovala maximální povolené limity. Nikdo nás však o tom konkrétně neinformoval.

Evakuace obyvatel Pripjati a okolí začala až jeden a půl dne po havárii bloku. Vzal jsem ženu a děti a naším žigulem jsme odjeli k mojí tchýni, do vesnice vzdálené několik set kilometrů od elektrárny. Auto jsem zastavil na dvoře, všichni jsme se šli několikrát vysprchovat a já se začal shánět po nějakém dozimetru.
Naštěstí jeden můj známý z vesnice měl starý vojenský dozimetr, ale neměl do něj baterie. Sháněli jsme jednotlivé články, ale nemohli jsme je nikde sehnat. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme koupili plochou baterii 4,5 V a rozlámali ji na 3 články, každý po 1,5 V. To pomohlo. Nejprve jsem změřil sebe a rodinu, vše bylo v normálu. Pak jsem změřil naše boty. Nevěřil jsem vlastním očím, kontaminace bot byla velmi vysoká. Sebral jsem všechny naše boty, odešel daleko do lesa a zakopal je hluboko do země. Následně jsme měřili moje auto. Výsledkem bylo, že pneumatiky byly silně kontaminované. Co dělat? Auto takto nemůžu nechat, na dvoře si hrají děti. Odjel jsem mezi pole a auto umyl na kraji rybníka. Od tohoto mytí mi následně slezla pokožka z obou dlaní. Tak vysoce bylo moje auto zamořeno radioaktivním prachem. Vlivem vysokého ozáření nám všem bylo špatně, zvraceli jsme ještě dlouho po příjezdu ke tchýni. Nutno dodat, že za pár dnů za mnou přišla policie a musel jsem k výslechu. Někdo nás udal, že jsme přijeli z Černobylu a tak jsem musel na „pohovor“.

Po tom všem jsem se po mnoha pokusech konečně dovolal ke své firmě do Leningradu. Řekli mi, abych se tam co nejdříve vrátil. Přijeli jsme s celou rodinou. Odeslali nás ihned do výzkumného ústavu radiologie a nádorových onemocnění na zkoumání. Byl daleko za městem a samozřejmě, byl přeplněn lidmi s podobným osudem a původem z Černobylu. Za výzkumným ústavem bylo sanatorium a vedle něho hřbitov. Výstižné.

Na elektrárnu jsem se po pár letech pracovně vrátil, i když s odporem, hrůzou a smutkem z toho všeho, co se stalo. Pomáhal jsem najíždět třetí blok, který fungoval ještě po roce 2000. Po deseti letech od havárie dostala moje rodina povolení podívat se do zakázané zóny. Město Pripjať bylo vylidněné, opuštěné, smutné. Zašli jsme k nám do bytu a dokonce tam byl ještě nějaký nábytek. Vydržel tam ode dne, kdy jsme ho opustili, 27. dubna 1986. Pak jsme zašli do školky, kam moje dcera chodila a kde si ještě 26. dubna 1986 hrála. Našli jsme její skříňku, dokonce na ní stále bylo její jméno, kolem se válely nějaké hračky. V hlavě se mi honil podivný sentiment a vracel mě do doby před deseti lety.“

Tím Kolja zakončil své skromné vyprávění. Svým příběhem mě velmi překvapil. Díval jsem se na něj s úctou, obdivem i lítostí zároveň. Prožil příběh, o který rozhodně není třeba stát.

Černobyl zůstává pomníkem toho, co dokáže člověk, když se snaží krotit přírodu a v honbě za čímsi zapomíná na to základní: opatrnost, ohleduplnost a možné důsledky svého, mnohdy ukvapeného a nezodpovědného jednání.
Kdo má zájem, může se se slečnou Elenou (www.kiddofspeed.com) vydat na virtuální cestu severní Ukrajinou a projít města zakázané zóny Pripjať a Černobyl, podívat se na elektrárnu dnešních dnů a nahlédnou tak do míst, kde Koljův příběh před dvaceti lety začal. Právě 26. dubna 2006, uplyne přesně 20 let od okamžiku, kdy v 01:23:44 místního času došlo ke dvěma krátce po sobě následujícím výbuchům, které tak smutně zahájily tragédii, která navždy poznamenala naši planetu a lidem vtiskla do paměti ono, do té doby neznámé, slovo, synonymum pro jadernou havárii: Černobyl.