Muzeum parfémů

Expozice zahrnuje přes 5000 předmětů z historie dlouhé více než 4000 let. Suroviny i přístroje k výrobě parfémů, design flakonů, ale i kulturní a společenský význam používání vůní. Stavební práce na rekonstrukci muzea trvaly čtyři roky a vyžádaly si náklady přes jedenáct milionů eur. Výstavní plocha muzea se tím zvětšila na dvojnásobek proti původní a na úpravě interiéru se podíleli přední designéři a architekti. Expozice je řazena chronologicky od starověku po moderní dobu. Návštěvník se dozví, že původ slova parfém sahá do dávných dob a odvozuje se od slovního spojení per fumum, což znamená kouřem nebo prostřednictvím kouře. Už v dávnověku pálili lidé vonné byliny a obětovali vonný kouř bohům. V řadě kultur byl parfém důležitou součástí náboženských obřadů.  

Starověk
Podle Eposu o Gilgamešovi si Sumerové potírali vlasy vonným olejem, vonnými oleji si masírovali i údy a z kadidelnic stoupala vůně omamného cedru. Už před pěti tisíci lety se Sumerové i Egypťané koupali v jasmínovém, kosatcovém, hyacintovém či jiných olejích. Tajemství výroby vonných látek je zaneseno klínovým písmem na hliněných mezopotamských tabulkách. Také ve staroindických védách starých tři až čtyři tisíce let se píše o růžovém oleji a puškvorcové silici. O vůních se hovoří i v Kámasútře z prvního století n. l. Egypťané znali už před třemi tisíci lety vonné směsi připravené z pižma, ambry a durianu. Egyptské ženy používaly nejrůznější kosmetiku, dokonce i přípravky na svěží dech. Italští chemici dokázali vyrobit podle starých záznamů parfém, který kdysi užívala slavná egyptská královna Kleopatra. Parfém obsahuje mimo jiné balzám, myrhu, skořici, kardamom, kořen kosatce, lotos, šafrán a majoránku. Plachty Kleopatřiny lodi byly prý napuštěné růžovou vodou a na palubě stála kadidelnice, z níž se linula vůně proslaveného egyptského parfému kifi. Skládal se z puškvorce a skořicového, mátového, pistáciového, jalovcového a akáciového oleje. Mezi vystavenými předměty v Grasse jsou i egyptské flakony na voňavky.  

Parfémy patřily nerozlučně i k antickému Římu. Růže na výrobu vonných směsí, které používaly jak římské patricijky, tak kurtizány, se dovážely z dnešní Libye, fialky z Atén a čajové růže z Egypta. Vonné látky se pokládaly za významné afrodiziakum.  

Francie a Británie
Kateřina Medicejská, Italka, která se stala francouzskou královnou (žila 1519 až 1589), založila v provensálském městě Grasse, kde je dnes světové Muzeum parfémů, první zdejší laboratoř určenou k výrobě voňavek. Přivezla si na to odborníka z Itálie. Grasse se stalo už tehdy centrem výroby parfémů. Také díky tomu, že v okolí rostly lány levandule a růžových keřů.   
Nejen Kateřina Medicejská, ale i britská královna Alžběta I. měla přímo legendární slabost pro parfémy. Díky ní patří dnes ke korunovačnímu obřadu britských králů pomazání ambrovým olejem s esencí z růžových květů a jasmínu.

V osmnáctém století v období rokoka se parfém stává velmi žádaným luxusním zbožím. Versailles, sídlo francouzských králů, bývalo dokonce nazýváno parfémovaný dvůr (la cour parfumée). Milenka Ludvíka XV. Madame Pompadour, vydávala ročně za parfémy a kosmetiku půl milionu franků. Milovala hlavně květinové vůně v elegantních flakonech. Podobně tomu bylo za Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. Ta měla svého královského voňavkáře Jeana-Luise Fargeona. Mezi vystavenými předměty v Grasse je i cestovní kufřík Marie-Antoinetty s flakony na voňavky.  

V mimořádné oblibě měl vůně i Napoleon Bonaparte. Užíval každý den lahvičku až dvě kolínské vody, aby přehlušil zápach vojenských bot. Obsahovala vůni citronu a rozmarýnu a další ingredience, které se podařilo zjistit z pozůstalosti Napoleonova komorníka Aliho. Říká se, že to byla vůně doslova hypnotická.  

Výroba
Muzeum v Grasse nabízí i pohled na výrobu parfémů a ingredience, které se používaly. Staří Egypťané sice ještě neznali destilaci, ale znali vyluhování za studena a nejrůznější odvary. Na parfémy používali malé nádobky z dioritu nebo alabastru, které navíc uchovávaly parfémy v chladu. Výroba parfémů postupem času nabývala na rafinovanosti, i když v zásadě je každá voňavka směsí olejů v roztoku alkoholu. Postupem času se vyvinula i klasifikace vonných směsí.  V parfému například vonné oleje tvoří více než dvacet dvě procenta, parfémovaná voda (eau de parfum) obsahuje patnáct až dvaadvacet procent vonných směsí, toaletní voda (eau de tolilette) osm až patnáct procent a nejslabší je kolínská voda (eau de cologne) s obsahem vonných esencí do pěti procent. Na otázku, z kolika složek se takový parfém skládá, neexistuje odpověď. Může sestávat ze sedmdesáti či osmdesáti složek, ale může jich být také několik set.  

Flakony
V muzeu Grasse se představují návštěvníkům i flakony na parfémy. Postupem času se z nich stávala velmi osobitá, někdy až umělecká díla. Byly z různě tvarovaného, rytého, broušeného či jinak zdobeného skla, ale i z jemného porcelánu, mnohdy ve tvaru sošek, což bylo typické například pro Anglii osmnáctého století. I dnes má každý parfém svůj typický flakon.  

Různé vůně
Ty dámské se v podstatě dělí na tři základní typy: květinovou, orientální a cypřišovou. Pánské mají kategorií víc: levandulovou, fougère (kapradí, suché listí), orientální, cypřišovou a citrusovou.
Zhruba polovina dámských vůní je prvního typu, vychází z květinových kompozic. Mohou to být květinovo-ovocné vůně, čistě květinové vůně nebo sladké těžké vůně květin, které mají už blízko k vůním orientálním. Ty evokují často vůni muškátového oříšku, skořice, ambry a některé živočišné vůně. Třetí kategorií jsou cypřišové vůně (chypre — cypřiš), které charakterizuje například svěží vůně jehličí. Snadno prchavé látky, které cítíme v první chvíli, jsou takzvanou hlavou parfému. Středně prchavé látky určují charakter parfému a rozvinou účinek po několika minutách. Tvoří takzvané srdce parfému. Základem parfému jsou velmi pomalu vyprchávající složky.

K prchavým látkám v parfému patří například silice z květů růže, pomeranče, šeříku, lilie či bergamotu. Ke středním aromatickým látkám patří mimo jiné jasmín, levandule, muškát a pačuli. Základem parfému, který směs ustaluje a dodává jí trvanlivosti, bývá ambra, která se získává ze střevního traktu vorvaňů, či pižmo, které znali už staří Egypťané, a v tudorovské Anglii se dokonce přidávalo do sladkostí a léků proti melancholii. V Paříži je v devatenáctém století používaly kurtizány jako afrodiziakum. Třetí živočišnou látkou je cibet — výměšek análních žláz cibetek. Dnes už se většina těchto přírodních produktů vyrábí synteticky.

Kdo chce vědět víc ..

Zdroj: 100+1