Venku zhruba na patnácti pod nulou, jo Šumava, holka. Nohy necítím a prsty na rukou už mi zimou odpadly někde po cestě. Vlasy jak krajina v Mrazíkovi, na stehnech jinovatka. Poslední dva kroky, krok, holka vydrž a jsi doma. V teplíčku.
"Zatop si!" vzkaz na stole. No, to ti teda pěkně děkuju. Nezbývá mi jiná možnost, než se pro začátek rozehřát tím odporným zázvorovým čajem. Jdu na to, pozor! Ano, jsem holka z vesnice, vím, co je třeba, ale přesto oheň né a né hořet. Ušmudlaná jak Popelka, sazemi černý obličej, skoro kominík, řekla bych, ale první plamínek je na světě. "Vydrž, Prťka, vydrž! Tady máš noviny, nějakej špalek a ještě pár lopat uhlí, fajn a do večera hoř!"
Možná ten tón v hlase, možná ta nálož jak pro parní lokomotivu, nevím. Oheň! Oheň silný, prudký, mocný. Já však - promrzlá na kost - spokojena se svým výkonem hřeju se a pookřávám u topení. Už jen ve spodním prádle, horko je tu k padnutí, hoří mi tváře, uši - pomoc! Nejsem to však já, kdo tu pomoc potřebuje. Začíná to mírným, ale stále sílícím probubláváním v topení. Uvnitř všech těch trubek to začíná vřít, probublávání se mění v obrovské chvění, panebože, co s tím? Jak jen snížit teplotu? Jak to uhasit?
Pozdě - celé topení stejně jako bojler - mámí - praská a řine se z něj vařící, černá voda. Z kotle se kouří, jsem v pekle, možná příznačněji v parní sauně. Během pár minut dům zavalí silný kouř, voda tryskající odevšad valí se po zdech, zatéká pod lino, koberce, psí bouda plave.
Ježiši pes! "Pejsku, Denísku, kde jsi?" Já ho asi zabila, opařila, nebo snad utopila! Pochybuju, že několikadekové štěně může přežít, sakra. Litry vody, zdi prosakují, já bez psa! Plovoucí gauč - promiň mami, nová sedačka - je dobré útočiště, doplavu si na něm aspoň pro kýbl, abych zakryla následky mého řádění a topičského umu. Jsem na sebe ale ve skrytu duše hrdá, teda, ty si číslo!
Něžně zívající chmíří za mnou na gauči schoulené v peřině - ježiši, žiješ?-vůbec nevyznačuje stopy strachu a zděšení. Teď se probral, co to vyvádíš, ženská nemožná?
Voda vychládá, kýbl, hadr a úklid. A topení v háji, větrám, zbavuji se kouře. Znamená to jediné - zima, štiplavá, vtíravá zima. Spát jdu až dlouho v noci celá zničená. Navlíkám na pyžamo svetr, teplé babiččiny ponožky - užitečná věc - a čepici! Choulím se pod peřinou a kouří se mi od pusy. Tak pro dnešek by to stačilo, říkám si v duchu a zahřívám dechem promrzlé ruce. Už to mám spočítaný - jako ženská zůstanu radši u plotny. On mě vlastně nikdy nikdo po tomto mém výstupu už jinam nepustí...
