Dvojcédéčko s více než stodvaceti minutami je opravdu hudební žranicí.
Je to však pokrm výživný a všemi chutěmi hýřící. Dost možná se jedná o dosud nejdokonalejší dílko ve více než dvacetileté historii skupiny (kapela vznikla už v roce 1983!!). Je to hudební eklektismus přetavený do svébytného tvaru. Je libo hardrock, líbivé a silné melodie či funk? Tak to všechno můžete s albem „Stadium Arcadium“ mít.
Myslím, že legendární deska „Blood Sugar Sex Magik“ byla překonána. Co se to vlastně stalo?
Prostě se potkalo všechno, co se potkat má. Výtečná hudební produkce, čas na práci a plodné autorské období tahouna a někdejšího vyhostěnce (drogová závislost) Johna Fruscianta. Pokud je možné v současné době někoho nazvat kytarovým géniem a novátorem, pak je to právě Frusciante. V jeho hře slyšíme vše, co v posledních třiceti letech stálo v rockové kytaře za poslech. Pokud bych měl jmenovat jen jedno jméno, byl by to Robert Fripp. Jeho vliv slyším v doprovodných partech kytary při práci se syntetickým zvukem dost často. Žádné zbytečné a sebestředné exhibice, ale funkční a efektivní hra.
Další věcí, která bije do ušních bubínků, je syrový zvuk šedesátých let a éra psychedelie. Výtečné barvy a poměry jednotlivých nástrojů. Uplakánek Anthony Kiedis nás dostane také mnohem víc, než kdy jindy, a motor kapely Chad Smith (bicí) a Flea (basa) je jako srostlá dvojčata. Co by to vše ale bylo, kdyby se nepodařilo složit tolik podivuhodné hudby. Poslouchám album již poněkolikáté a stále nenacházím skladbu, která by mi vadila. Stejně těžko se hovoří o skladbě nejlepší. Je to prostě vyvážené v každém směru.
Přesto, píseň „Desecration Smile“ s vychytanými kytarovými vyhrávkami a vrstvenými „beglajty“, nebo křehká „IF“ s hippiesáckou atmosférou, teskná „Hard To Concentrate“ s milionem rytmických kytar, které zní jako les smyčců, „Tell Me Baby“ s ťukanou kytarou a funkovou hybností, úžasná balada „Slow Cheetah“ a další lahůdka „Turn It Again“, kde Frusciante hraje jako nebožtík Tommy Bolin (Zephyr, James Gang, Billy Cobham, Deep Purple, podlehl drogám v prosinci 1976), „Shes Only“ s nádherně rozkvákanou kytarou jak od strýčka Hendrixe nebo „Torture Me“- opravdová kytarová tortura, ostrá jak břitva. Vše je dokonalé, ale ta vynalézavá a vymazlená kytara…, ale to už se opakuji. Co by si asi zbytek kapely bez Johna počal. Asi by natočil průměrné album, jako bylo kdysi funkové „One Hot Minute“ (1995). Naštěstí je tady „Stadium Arcadium“ a já vsadím botky, že se k tomuhle albu budeme ještě dlouho vracet. Je totiž geniální v tom, že je tak nadčasové. Zvukově i obsahem.
Uvidíme jestli na pány středního věku zbudou nějaké ty gramofonky. Jestli někdo z amerických akademiků alespoň trochu poslouchá muziku (a ne jako u nás), tak snad ano.
Skupina: RED HOT CHILI PEPPERS
Název: Stadium Arcadium
Vydavatel: Warner Music
Čas: 60:28, 63:09
Vychází: květen 2006
Na letošní Red Hoty vsadím botky!
11.05.2006
Tak jsme se dočkali. Kapela RED HOT CHILI PEPPERS je tady s novým albem, které nese název „Stadium Arcadium“ (údajně jde o slovní hříčku). O tom, že muzikanti byli náležitě „nadržení“ svědčí rozsah hudebního díla.
Autor: Milan Princ
