Každá ženská mi dá za pravdu, že parádění na rande je dřina zhruba na půl dne. A co teprve je-li to vůbec první rande! To byl přesně můj případ a tak jsem ani nestíhala autobus. První varování. V rychlosti už jen vysoké kozačky, tím se nedá přece nic zkazit, a může se vesele jít. No, nemůže. Prasklo zapínání u zipu a tudíž se botky nedají zapnout. A co teď?
Hledám jakýkoliv malý kroužek, jenž by pasoval. A vida, Denísku, pejsku můj zlatej, copak to máš na tom obojku? Kovovou kytičku s nápisem VAKCÍNA PROTI VZTEKLINĚ. Očkováno 2007. Dej to sem pse jeden, rychle. Už vůbec není čas, a tak mi kroužek zůstává i s očkovacím odznakem, ale co - přes to džíny a není přece nic vidět.
Všechno je v nejlepším pořádku a já doháním i ten časový skluz. Přicházím na minutu přesně! Opravdu nic není vidět do té doby, než se musím zout. Netvrdím, že by to byla tak namáhavá činnost rozepnout zip a sundat si boty, ale přece jen se s kroužkem musí pomalu (a hlavně nenápadně!), dokud se nezakousne do nohavice.
To už svádím marný boj o ten kousíček látky, jsem nervozní, ale to nic milej zlatej, hlavně, že se na tebe stále tak sladce culím. Ovšem asi trochu křečovitě - "počkej, pomůžu ti", nabízí se džentleman. "Né, to je dobrý, to nemu..."
Už se červenám, rudnou mi snad i kořínky vlasů - "ty jsi vážně očkovaná proti vzteklině?" ptá se s vysmátým obličejem a prohlíží si můj čestný odznak. "To je dobře, vlastně moc dobře, to by potřebovala lecjaká ženská.." směje se, zatímco už konečně úspěšně dokončuji akci zouvání kozaček. "Jo, to jen abys věděl, do čeho jdeš...Mám tu celý očkovací průkaz, " už to ze mě padá, vidím, jak jsem pobavila, a tak si leccos přidám. "Tak to si tě jednou vezmu. Teda pokud budeš chodit každý rok na přeočkování, tohle už je, koukám, stejně prošlý...."
