Jižní Karolína je stát celkem neveliký, nachází se mezi Severní Karolínou a Georgiou a sdílí také část východního pobřeží USA. Mezi její nejznámější letoviska na pobřeží Atlantiku patří samozřejmě historické město Charleston, a pak jedna z nejznámějších pláží na východním pobřeží, Myrtle Beach.
Já jsem svou návštěvu Jižní Karolíny využil k tomu, že jsem zavolal svému známému Henrymu. Před lety jsme spolu pracovali na severu v Pennsylvánii a on pak dostal pracovní nabídku v Columbii a přestěhoval se. Přestože jsme spolu byli v kontaktu, již pár let jsme se neviděli.
Sešli jsme se na večeři, popovídali o starých časech a o tom, co je nového. Henry hodně běhával a to mu zůstalo, dodnes běhá maraton. Párkrát jsme ještě v Pennsylvánii byli spolu lovit. I na to přišla řeč a protože byl přede mnou volný víkend, slovo dalo slovo a Henry mě pozval na rybolov na nedaleké jezero.
V sobotu ráno mě Henry vyzvednul v mém hotelu nedaleko letiště a vyrazili jsme. Byl krásný den, obloha bez mráčku, což je ovšem v těchto končinách zcela normální. Nenormální by bylo, kdyby bylo zamračeno. Zaparkovali jsme u malého přístaviště, kde měl Henry svou malou motorovou loď, a vypluli. Byl dobře vybaven: pruty, návnady, nezbytný revolver pro nečekané události, a dokonce měl i sonar na hledání ryb. Zhruba po půl hodině jsme dojeli na opačný konec jezera. Byla tam taková tichá zátoka, zčásti zakrytá větvemi vzrostlých stromů, které ji z břehu překrývaly jako ohromné slunečníky. Henry usoudil, že toto je asi to nejvhodnější místo. Zakotvili jsme, nahodili a čekali. Nedaleko od nás byl most a na něm jakýsi člověk, taktéž lovil ryby, na rozdíl od nás ale z onoho mostu. Koukal neustále na nás a Henry usoudil, že nám závidí naši skvělou pozici na lodi, kterou si on nemůže dovolit.
Jak tam tak sedíme, ten člověk na nás zamával a houknul na nás. Zpozorněl jsem. O co mu vlastně jde? Zajímalo ho, odkud jsme, a že prý asi nejsme místní. Říkal jsem si, co je mu vlastně do toho, ale ze slušnosti jsem mu odvětil, že jsme oba z Pennsylvánie, nicméně že kolega zde na jihu žije již pěkných pár let. Uznale pokýval hlavou a řekl, že to je poznat. "Jak to?" zeptal jsem se přímo, protože jsem nechápal, o co tu běží. "Máte sonar?" zeptal se dále. "Máme, proč?" pokračovala naše konverzace, kdy on na nás hulákal z mostu a my na něj z lodi. "Tak se podívejte pořádně na profil dna jezera, OK?" odvětil rychle. S Henrym jsme se soustředili na sonar. Dno pod námi bylo jaksi hrbolaté, nedovedl jsem odhadnout proč, snad skály, či spadlé stromy, nevěděl jsem přesně. "Je nějaké hrbolaté to dno, snad skalnaté či co," povídám zpátky tomu člověku. "No právě, a víte co to je?" ptal se dál. Odvětil jsem, že ne. "To jsou lodě, potopené lodě!". Nějak jsme s Henrym nechápali, nicméně poznání, že pod námi jsou trupy potopených lodí, nás děsilo. "Jak to, proč?" byla samozřejmě logicky další otázka. Chlapík na mostě se usmál, ukázal prstem na mohutné větve stromů nad námi a říká: "podívejte se nad sebe". Oba jsme s Henrym zvedli oči a ... oba rázem ztuhli hrůzou. Na větvi přímo nad námi se vyhřívali hadi, obávaní jedovatí hadi zvaní cottonmouth (česky “bavlněná ústa” podle typické bílé tlamy tohoto hada, kterého indiáni nazývali “water moccasin“, tedy “vodní mokasín“, podle toho, jak dobře plave). Trvalo nám chvíli, než jsme se zmohli na další slovo. Mezitím chlapík pokračoval ve svém vyprávění. "Tito hadi sledují pohyb pod sebou a když vidí rybu v lodi, kterou tam rybáři pohodí, spustí se ze stromu a sklouznou do lodi. Jakmile je pak rybáři spatří, vytáhnou v pudu sebezáchovy vždy přítomný revolver a začnou po nevítaném hostu pálit hlava nehlava. Čímž si samozřejmě prostřílí loď, a ta jde během pár minut ke dnu se vším, co je v ní. A kolik jich takto již skončilo, vidíte jasně na svém sonaru" dokončil své vyprávěni neznámý chlapík.
Do nás obou jako když střelí. Já byl v pohotovosti sleduje, jestli se již nějaký cottonmouth nespouští do naší lodě, a Henry nastartoval motor a pryč, pryč odsud! Ještě jsme na chlapíka zahulákali "Thank you soooooo much, buddy!" a již jsme byli pryč. Ten den jsme ještě pár ryb ulovili, ale mrazivý zážitek v nás zůstal nadosmrti. Dodnes si jasně vybavuji profil onoho dna na sonaru, pohřebiště rybářských lodí. Inu, každý den se člověk učí. A ještě jedna rada. Pokud vyrazíte na rybolov či na lov do míst, která neznáte, je ideální mít s sebou místního rodáka, nebo alespoň někoho, kdo tam již několik let žil. V mnoha případech se to zatraceně vyplatí.
