Nadzvukové automobily

V roce 1997 usedl britský stíhací pilot Andy Green do kabiny stroje na kolech jménem ThrustSSC a rozjel se. Dosáhl rychlosti 1228 kilometrů v hodině a poprvé v historii s automobilem překonal o čtyři kilometry v hodině nadzvukovou rychlost. Dnes se několik nezávislých týmů konstruktérů speciálních automobilů z USA, Kanady a Austrálie snaží tento výsledek vylepšit. Cílem je dosáhnout 1000 mil za hodinu, tedy rychlosti 1609 kilometrů v hodině.

Letadla s volantem
Není překvapením, že nadzvukové automobily připomínají vzhledem vojenské stíhací letouny. K pohonu automobilů, které vyvíjí sdružení Bloodhound SCC, se používají motory z vyřazené stíhačky Eurofighter. Jejich nevýhodou jsou velké otvory, jimiž do nich proudí vzduch a způsobuje při nadzvukové rychlosti rázovou vlnu. Ta pak brání zvýšit rychlost na požadovaných 1609 kilometrů v hodině.

Další tým - americko-kanadský North American Eagle, vybral pro svůj projekt nadzvukového automobilu trup vyřazeného letounu F-104 Starfighter a přidal k němu motor z letadla F-4 Phantom. Jejich automobil je již v provozu, konstruktéři nyní vylepšují kola a testují padáky pro bezpečné zastavení. Pokus o rychlostní rekord je naplánován na 4. července 2010.

Automobily, navržené pouze pro pokoření rychlostního rekordu, mají sice kola, brzdy a volant, tím však jejich podobnost s běžnými auty končí. Pohyb nadzvukovou rychlostí vyžaduje vypořádat se s okolnostmi, do nichž se osobní automobily nikdy nedostanou. Nejprve je třeba vyřešit jejich tvar a pohon, důležité jsou ale i další součásti, například kola. Při rychlosti 1609 kilometrů v hodině se musí otočit každou minutu desettisíckrát. Na kola v tom okamžiku působí síly, které by obyčejná kola rozervaly na kusy. Kola jsou proto zhotovena z hliníku vyztuženého uhlíkovými vlákny. Když se rychlost automobilu blíží rychlosti zvuku, vzniká rázová vlna. Důsledkem je, že se kola začnou zařezávat do povrchu. Při rychlostech nad 400 kilometrů v hodině začínají kola fungovat jako kormidla a řízení automobilu se podobá jízdě v motorovém člunu nebo letu letadlem. Hlavním problémem je zajistit, aby automobil zůstal na zemi.

Rychlost versus bezpečí
Aby jízda v nadzvukové rychlosti splnila očekávání, je nutné mít k dispozici trať s dokonale hladkým povrchem, bez sebemenších hrbolů a nerovností. Ideální jsou solné pláně v USA, Turecku, Austrálii nebo v Jižní Africe. Tým Bloodhound SCC chce délku tratě zkrátit na minimum a potřebnou rychlost vozu zvýšit přídavným raketovým motorem. Ten má však řadu dalších nevýhod. Kromě zhoršených aerodynamických vlastností ničí trať, po které vůz jede. Protože pro uznání rychlostního rekordu je nutné jízdu opakovat během hodiny ještě jednou v protisměru, bude nutné jet vedle původní tratě s rizikem blízkých nerovností.

Bezpečnost pilota není při vývoji nadzvukových letadel prioritou. Trup je sice vyztužen a motor má vypínač, který jej v případě nouze vyřadí z provozu, chybí tu však možnost katapultovat se. Při náhlém zpomalení by pilot musel čelit přetížení 16 g, motory se proto musí vypínat postupně s několikasekundovými intervaly. Pro srovnání: i zkušení letečtí stíhači málokdy podstoupí přetížení větší než 12 g. Při rychlosti 1126 kilometrů v hodině je možné roztáhnout padák a při 800 kilometrech lze šlápnout na brzdy z uhlíkových vláken. Ty vydrží sotva do konce jízdy a při dalším pokusu musí být vyměněny za nové. Jízda by měla trvat méně než dvě minuty a ujetá vzdálenost by se měla pohybovat okolo šestnácti kilometrů.


Zdroj: 100+1