Ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko na jihozápadě Německa byla poslední kočka divoká (Felis silvestris) zaznamenána v roce 1912. Biologové se již smířili s tím, že z této oblasti zcela vymizela. O to překvapivější byly dva nálezy neobvykle velkých koček, které se v roce 2006 staly krátce po sobě oběťmi dopravních nehod v malém pohoří Kaiserstuhl. U obou nebylo zprvu jasné, zda jde o náhodné přeběhlíky z nedalekých francouzských Vogéz nebo o část trvalé populace. Biologové proto v celé oblasti rozmístili přes osmdesát kůlů potřených kozlíkem lékařským. Tato rostlina působí na kočky domácí i divoké jako neodolatelná vábnička a bylo tedy pravděpodobné, že se ke kůlům kočky divoké, pokud tam jsou, přijdou otírat. Z nalezených chlupů lze pomocí analýzy DNA určit, zda opravdu pocházejí od kočky divoké. Některé z kůlů byly navíc vybaveny videokamerami. Výsledek předčil očekávání. Potvrdilo se, že v oblasti Kaiserstuhlu se opravdu pohybuje několik koček divokých. Mezitím se podobné indicie objevily i v dalších oblastech jihozápadního Německa.
Projekt na záchranu
Problémem populací kočky divoké nejen v Německu, ale i v jiných zemích je jejich izolovanost. Na území Spolkové republiky Německo žijí v několika oddělených areálech asi tři tisíce divokých koček, především ve Westerwaldu, Spessartu. Harzu a Hainichu. Ochranářská organizace BUND nyní zahájila dlouhodobý projekt vzájemného propojení všech stávajících i perspektivních areálů kočky divoké. Postupně má vzniknout síť asi padesát metrů širokých pásů křovin a stromů v celkové délce dvacet tisíc kilometrů. Tyto koridory vytvoří pro kočky divoké a další zvěř rozsáhlou migrační síť napříč celým Německem.
Rozšíření v Evropě
Na našem kontinentě se udržely souvislé areály kočky divoké především na Iberském poloostrově a v části Francie a pak také v jihovýchodní Evropě. Německo by mohlo vytvořit určitou spojnici mezi těmito populacemi. V Bavorsku, kde byla kočka divoká v minulosti vyhubena, proběhl úspěšný reintrodukční program, při němž bylo do volné přírody vypuštěno přes čtyři sta zvířat. Hlavním problémem jsou časté střety koček s automobily. Na silnicích přišlo během krátké doby o život až třicet procent vypuštěných zvířat. Přesto se v Bavorsku podařilo vytvořit stabilizovanou populaci kočky divoké se slibnou prognózou do budoucnosti. Současným prioritním cílem je monitorování a podpora stávajících populací a jejich celoroční hájení. Podobnou politiku sleduje většina evropských států a rozbíhají se i nové výzkumné programy. V rakouské části národního parku Podyjí-Thayatal bylo v rámci takového programu nedávno identifikováno několik jedinců kočky divoké. V České republice probíhá v současnosti výzkum zaměřený na zjišťování výskytu těchto malých šelem v Chráněné krajinné oblasti Beskydy.
Základní údaje
Typickým znakem evropské kočky divoké je silný huňatý ocas s černými kruhy a tupým zakončením, jehož špička je stejně tlustá jako kořen. Kočka divoká dosahuje délky 50 až 80 centimetrů a hmotnosti do pěti kilogramů. Od domácích koček se liší mohutnější postavou, širší lebkou a hustou srstí. Čtyři úzké tmavé proužky mezi boltci, které směřují k čelu, a širší tmavé pruhy na končetinách jsou pro evropskou kočku divokou typické. Živí se převážně drobnými hlodavci a ptáky. Důležitým anatomickým znakem kočky divoké ve srovnání s kočkou domácí je také kratší tenké střevo. Kočka domácí se totiž během tisíciletého soužití s člověkem adaptovala na rostlinné doplňky stravy a při jejich trávení se její tenké střevo postupně prodlužovalo.
Prostředí
Evropská kočka divoká obývá s oblibou lesy s hustým podrostem a dostatkem potravy, to znamená s množstvím drobných hlodavců. Loví převážně v noci. Dobře slyší ve vyšších frekvencích, které používají drobní hlodavci. Kočka divoká se dovede přizpůsobit širokému spektru světla. Ve velkém světle stahuje zornice až na nepatrné svislé štěrbiny, jak světla ubývá, zornice se rozšiřují a ve tmě jsou téměř kruhové. Pigmentová vrstva za sítnicí (tzv. tapetum) odráží světelný paprsek zpět na sítnici a znásobuje tak světelný vjem. Proto v noci kočičí oči svítí. Kočka divoká má ráda vyhřátá místa na okrajích lesů, kde se zejména po lovu ráda sluní. Samičky potřebují životní prostor o velikosti padesáti až tří set hektarů, samci mají větší nároky a jejich areál může mít až tisíc hektarů. Dnešní středoevropská krajina rozčleněná komunikacemi, lidskými sídly a průmyslovými areály jim však podobné prostory může zaručit jen velmi zřídka.
Od kočky divoké k domácímu mazlíčkovi
Vedle evropské varianty (Felis silvestris silvestris) existuje několik dalších poddruhů kočky divoké. Asijská kočka divoká stepní (Felis silvestris ornata) je spíše skvrnitá než pruhovaná, zatímco africká kočka divoká plavá (Felis silvestris lybica) má světlou béžově šedou srst a ohon zakončený do špičky. Kočka divoká jihoafrická (Felis silvestris cafra) má typické načervenalé zbarvení v oblasti uší, břicha a zadních nohou. K poddruhům kočky divoké se někdy řadí i kočka divoká šedá (Felis silvestris bieti). Naše kočka domácí (Felis silvestris catus) není přímou příbuznou evropské kočky divoké. Její původ se odvozuje od africké kočky plavé, která zdomácněla již před více než 9000 lety, zřejmě v oblasti Blízkého východu. V Egyptě se stala posvátným zvířetem a bývala i mumifikována. Do Evropy tuto zdomácnělou formu pravděpodobně přivezli Foiničané. Během staletí se stala základem mnoha dnešních domácích plemen.
Zdroj: 100+1
Návrat divokých koček
16.08.2010
Kočka divoká bývala běžnou obyvatelkou evropských lesů od Skotska až po východní Evropu. V současné době již na velké části území zmizela a zbylé populace tvoří často izolované ostrovy. Nedávné nálezy z Německa však naznačují zpětné šíření do původních areálů. Rozsáhlý podpůrný program má návrat malé kočkovité šelmy urychlit.
