Při psaní je nejdůležitější mít za sebou první větu. Výše uvedená je ucházející, avšak nikoli zcela pravdivá. Přeci jen byla doba, kdy měl autor ke sportu ještě dále. Mnohem dále. Ta doba byla a je. Dosud trvá.
Jeden by neřek, jak může taková týdenní pravidelnost udělat naivnímu pisálkovi ze života peklo. Od středy do pátku se autor vzpamatovává z úterního večera. V páteční večer zpravidla tak intenzivně, až zúčastněným stydno.
Nejhorší jsou z tohoto hlediska víkendy. Dva dny volného času, to je přeci největší šance podniknout něco přínosného pro své tělo! V sobotu sportovat a v neděli o tom psát. Nemůže být nic jednoduššího! Z toho samého hlediska jsou tedy víkendy zároveň největší promarněnou šancí.
Pondělí uteče jak nic a je úterý večer, autor se vrací z práce a v hlavě mu houká vítr jak v prázdném tunelu. A teď sedni a piš, co sis na sebe uplet. Život se tak snadno scvrkne a na trýznivé úterní večery, mezi nimiž mlha, tma a svíravý pocit v žaludku.
Proto autorovi nezbylo, než si poručit těmito slovy: A dost, blbečku! Jinak než vstřícným krokem směrem ke sportu se toho nezbavíš. A pro jistotu udělal kroky hned tři:
1 - Nechal se zaměstnat ve firmě, která vydělává peníze pořádáním sportovních podniků a která je známá tím, že bezmála všichni její zaměstnanci sportují. Pracovní dobu sice autor tráví na židli v kanceláři, ale občas se přeci jen dostane na vzduch balkónu, kde je povoleno kouřit.
2 - V novém zaměstnání se autor seznámil s jedincem, kterého vám předminule představil jako Frantu Koudelku (na tomto jménu Franta Koudelka bohužel trvá), suplenta typického čtenáře fiftyfifty.cz.
3 - Šel s ním plavat.
ANO!
V pátek jsem důkladně prohledal skříňě, abych po dlouhých letech nenalezl své plavky s tygřím vzorem. V sobotu ráno jsem vyšel před dům ve chvíli, kdy v pražských ulicích ještě nebylo po denním světle ani památky. Ale sport vyžaduje oběti! Šel jsem zvolna pěšky, poněvadž jsem se k tomu na počátku našeho seriálu zavázal. S Frantou Koudelkou jsme se setkali na zastávce tramvaje a vykročili směrem k plaveckému zařízení.
Cestou mi Franta dával dobré rady: "Plavání je vůbec nejzdravější sport. Důležitý je, se před tim trochu rozhejbat, abys nepad do vody úplně tuhej. K tomu ti může částečně pomoct sprcha. Není dobrý si ji dávat horkou, to zknedlíkovatíš. A ledová tě vodpálí. Je dobrý dát si vlažnou a udělat něco z těch pohybů, co jsem ti radil posledně.
No a pak už bazének.
V městskym brouzdališti je lepší plavat prsa. Musíš se furt někomu vyhejbat a na to kraul neni. Plaveme dlouhý a poctivý tempa, splýváme do vody. Takže bez brejlí tam nikdy nelezu. Dám si patnáct bazénů ode zdi ke zdi a pak pauzíruju. Zvolna se projdu kolem, protřepu svaly. A pak to samý ještě dvakrát. No a nakonec sprcha. Tentokrát může bejt trochu teplejší. Ven lézt jen dobře voblečenej. Kulicha a triko do kalhot. Žádný frajeřinky."
Dobře jsem poslouchal Frantovy rady a těšil se na ten neobvyklý zážitek.
U vchodu jsme se rozdělili, Franta si šel po svém a já zamířil nahoru do kavárny, odkud je dobře vidět.
Sedl jsem si ke stolu u prosklené stěny. Objednal jsem dvojitého turka a camelky a zasněně pozoroval téměř prázdnou halu, uprostřed níž sportovcovo místo nejmilejší - plavecký bazén. Něco tak mokrého jsem vživotě neviděl.
Za chvíli už vycházel zpoza rohu Franta a jeho figura hrála mezi tučnými místy i svalstvem. Během následujících devadesáti minut udělal Koudelka přesně to, co předem řekl. Jako dubler splnil svou práci dokonale.
Když měl odplaváno svých pětačtyřicet, zaplatil jsem čtyři kafe a dvoje cigarety a vyšel počkat před sportoviště.
Když Franta dorazil, na dobře prokrvené tváři měl slabomylný, ale upřímný úsměv.
"Viděls?! Paráda, co?"
Autor musel dát Frantovi za pravdu. Po této zkušenosti se skutečně cítí o něco lépe.
