Sám si ironicky říká Velký recyklátor.
Probouzí totiž železný šrot k novému životu, k nové kráse. Z obřích rezavých pivovarských cisteren, do nichž se původně vešlo 208 hektolitrů piva (!), vykouzlil monumenty jak utkané z krajky. Na výstavě budou k vidění i otisky vyřezaných vzorů na papír.
Někdejší člen významné výtvarné skupiny Tvrdohlavých nemusí chodit do módních fitness studií – jeho umění je vlastně těžká dřina! Před časem vydlabával působivá díla z kmenů velkých topolů. A mnohá z nich se stala obdivovanou ozdobou galerií.
Dnes si vybírá ještě obtížnější práci. Je posedlý vyřezáváním vzorků do cisteren, které původně sloužily smíchovskému Staropramenu ke zrání piva. Pracoval již s různými materiály, se dřevem i sklem, zajímaly ho ve vztahu k výtvarnému umění i divadelní postupy. K železu však měl kdysi odstup jako k civilizačnímu výtvoru.
Ale když na své stáži v americkém Vermontu uviděl na smetišti velkou kovovou polokouli, odříznutou ze zásobníku plynu, byl jako uhranutý: „Pochopil jsem, že ji tam nemůžu nechat,“ přiznává. Naučil se tedy svařovat i vyřezávat kov. Obzvlášť ho fascinuje práce s plazmovým hořákem: „Cosi podobného se děje i na povrchu Slunce! Připadá mi úplně zázračné, že něco takového mám v ruce.“
Ve Vermontu pak nakoupil takových polokoulí osmnáct. Skulptury z nich vytvořené nyní putují po výstavách po celých Spojených státech. Po návratu z Ameriky nakonec našel materiál i v Čechách – to když na břehu Vltavy uviděl hromady rezavých cisteren.
Jeho rozměrná díla se nikam dovnitř nevejdou – a tak pracuje i v zimě venku, v zahradě u hangáru v Řeporyjích, kde díky pochopení Obecního úřadu zřídil i pro jiné umělce Sochařské studio Bubec. Hala i dvůr se tak trochu podobá svatyni mytických Kyklopů, kde se sochař v kožené zástěře a s ohněm v ruce pohybuje jako bájný Hefaistos. Studio se mimo jiné snaží vylepšit prostředí obce a citlivě spolupracuje při úpravě pražského Prokopského údolí.
Už od začátku 90. let se Suška zabývá vztahem vnějšího a vnitřního prostoru sochy, jenž pak někdy evokuje až dojem žebroví gotické katedrály. „Inspirací k vyřezání vzorů do cisteren jsou obyčejné všední věci, s nimiž se denně setkáváme. Líbí se mi jednoduché vzory a ornamenty, které jsou všude okolo nás, vzor utkaný na šále, záclonách, ubruse, nebo přírodní ornament šupin na šišce. Sochy z cisteren pak dostaly podle toho název – Ubrus, Šiška… Když ornament aplikujeme na industriální nádobu, která má specifický výraz sama o sobě, vznikne kontrastní kombinace, která mě zajímá – krajky v prostoru.“
Jenomže skulptury vytvořené z cisteren ještě neznamenají konečnou oživovací a estetizující fázi. Suška si nemyslí, že by byl odpad odpudivý: „Odpad je sám o sobě hezký, jen se člověk musí umět dívat a potom to nesmí zkazit. Pracuji s věcmi, kterých se lidi chtějí zbavit. Přitom je v nich něco nádherného. Vždycky přiskočím a něco z toho zachráním, vyřezávám z toho kousky, z odřezků vytvářím na podlaze kobercový vzor a ten potom otiskuji na roli papíru. Nikoliv pomocí barvy, ale pomocí rzi, takže je to zase přírodní proces.“
Tak vznikne další artefakt. Po otištění pak sochař z těchto kousíčků svaří další sochu. A z té může dál vyřezávat. „Je to nekonečný příběh…“
Rozhovor s Čestmírem Suškou
Mnohostranný sochař Čestmír Suška je znám svými skulpturami z velkých vydlabaných kmenů. Dnes je krom toho asi jediný na světě, kdo vytváří umělecká díla z cisteren! Uvidíme je v pražském Karlíně v Thámově hale od 21. března do 25. dubna – výstava má název Rezavé květy.
Zeptali jsme se ho na podrobnosti jeho nápadu.
Cisterny jsem si objevil. Přišel jsem na ně náhodou. Ale předehrou byl rok 2005, kdy jsem odjel do amerického Vermontu. Scházejí se tam umělci z celého světa, každý si může pracovat na svých projektech. Jel jsem tam už poněkolikáté, doufal jsem, že si odpočinu od své práce, že tam budu dělat malé návrhy, modýlky a experimentovat. Všechno bylo jinak. Druhý den mě vzali do sběrny železného šrotu. Tam jsem objevil železnou polokouli, jaká v Evropě není k vidění. Byla odříznutá od zásobníku na kapalný plyn na topení. Když jsem viděl, jak je polokoule krásná, zasvítily mi oči. Předtím jsem se železem nikdy nepracoval, neuměl jsem zacházet se svářečkou. Rozhodl jsem se, že se musím velice rychle naučit pracovat s kovem. Od jednoho filipínského sochaře jsem se naučil svářet.
Vy však nejen sváříte nové kovové sochy, také do železa vyřezáváte nádherné krajkové vzory!
Řežu autogenem, ale taky jsem se naučil pracovat s plazmovým hořákem, což je modernější technologie, využívá elektrického oblouku a stlačeného vzduchu a z hořáku tryská plazma.
Jak jste pak přišel na cisterny?
Když jsem koupil první polokouli, úplně jsem se z toho pobláznil a postupně jsem jich koupil osmnáct. A protože je odřezávali z celých cisteren, prohlásil jsem, že přijedu za rok znovu, ať mi připraví celé cisterny. A taky jsem přijel a pracoval na nich. Vzniklé skulptury teď cestují po celých Spojených státech, nyní jsou vystavené ve Washingtonu, na jaře budou v Alabamě, v Birminghamu.
A v Čechách se vám pak stýskalo po velkých kusech, ne?
Některé skulptury zůstaly v USA, některé jsem přivezl. Vystavili je v brněnském Domě umění. Na vernisáž přijel americký velvyslanec a pozval mě, abych o svém pobytu v USA přednášel na americkém velvyslanectví. A druhý den mi volala jedna pracovnice velvyslanectví, že v Braníku viděla cisterny, které by mě mohly zajímat. Lidé mi dost často volají, že někde viděli velké kmeny – tak jsem plno krásných taky získal – ale někdy mi nabízejí všelijaké hlouposti. Čekal jsem tedy, že v Bráníku budou třeba jen staré bojlery! Jenomže jsem na poli vedle Vltavy skutečně uviděl hromady nádherných cisteren. Zíral jsem na to jak na zjevení. Začal jsem tam bláznivě běhat, lézt do nich a všelijak je zkoumat. Byl jsem úplně v šoku. Ve smíchovském pivovaru měnili technologii, vyhodili staré cisterny a rozřezávali je na kusy. Bylo jich pět set. Viděl jsem, jak je tahají na lanech ven z budovy – vypadalo to, jako když datel tahá žížalu. Povedlo se mi jich šest zachránit – naštěstí jen za cenu šrotu.
Zřídil jste si v Řeporyjích Sochařské studio Bubec proto, abyste měl kde si hrát s obřími kusy?
Moje práce se začaly postupem doby zvětšovat, až byly tak veliké, že mě vytlačily na zahradu, pak přes ulici na pole. A když tam přišli zbohatlíci a začali budovat své podnikatelské baroko, vyhnali mě. Naštěstí jsem objevil bývalou skladovou halu a získal jsem ji. Pracuji tu nejen já, ale i mí kolegové a zahraniční sochaři.
Snažíte se vylepšit i okolí v Řeporyjích. Vaše díla by se hodila do přírody nebo parků…
To se už děje. Halu jsme získali díky místnímu úřadu a zavázali jsme se, že se budeme věnovat veřejným prostranstvím. Povedlo se nám rekonstruovat areál základní školy, kde jsme ve spolupráci s architektem navrhli nové oplocení se třemi bránami, z nichž každou navrhl jiný umělec, a uvnitř areálu jsou sochy, velké obrazy na schodišti. Už je tam velká sbírka českého umění. Do místního parku jsme umístili skulptury letadel, na nichž a s nimiž si děti můžou hrát, od holandského sochaře tu jsou nádherné schody, na nichž se začala scházet omladina. Na náměstí je skulptura, na níž se dá sedět. Byli jsme osloveni agenturou pro životní prostředí, která buduje stezku pro pěší a pro cyklisty v Prokopském údolí. Snažíme se, aby tam nebylo soch příliš mnoho, aby se nádherné prostředí nezničilo, jen jemně a po obvodu parku zdůraznilo.
Vy i skupina Tvrdohlavých, kam jste patřil, máte smysl i pro další druhy umění, třeba pro divadlo.
V roce 1980 jsem založil se dvěma přáteli výtvarné divadlo Kolotoč. Divadlo mě zajímá, protože se také odehrává v prostoru. Dalo mi spoustu zkušeností, které uplatním ve své práci, například používám světlo, umísťuji je dovnitř soch. Je to práce s prostorem a já jsem její součástí. Využívám taky pohybu. Cisterny jsou vlastně válce, které můžu koulet. Koulím je jako chrobák a pracuju a pracuju dokolečka. Ve Vermontu jsem je takhle koulel po krajině, nepotřeboval jsem žádné náklaďáky, dokonce jsem je dokutálel i do řeky.
A nepotopí se?
Mám na to fígle. Říkal jsem si, že by bylo nádherné, kdyby byly někde v přírodě a lidi by si je váleli a cisterny by cestovaly krajinou…
Rozmlouvala Eva Jeníková
Základní informace
Čestmír Suška – Rezavé květy
Pořadatelé: Sochařské studio Bubec, Real Estate Karlín, Linhartova nadace
Místo konání: Thámova hala, Praha 8, Karlín
Termíny: 22.3.-25.4.2007 – otevřeno denně 14-19 hodin
www.suska.cz
Zdroj: tisková zpráva
Nekonečný příběh cisteren Čestmíra Sušky
15.03.2007
Náramkům obryň se podle sochaře Čestmíra Sušky podobají jeho skulptury vytvořené ze starých cisteren. Vystaví je od 21. března do 25. dubna v továrním prostoru Thámovy haly v pražském Karlíně pod názvem Rezavé květy.
Autor: FiftyFifty
