K branám parku jsme dorazili asi po dvou hodinách.
Unikátní ekosystém okolí kráteru Ngorongoro je zapsán i v UNESCO a má rozlohu 8300 km2. Tento útvar vznikl jako kaldera prastaré vysoké sopky. Samotný kráter má přes dvacet kilometrů a žije zde více než 70 tisíc zvířat. Kromě nich tu je ještě malá vesnička pasteveckého kmene Masajů. Zvířata tu žijí poklidně jako v novodobé Noemově arše, akorát místo dřeva je její stěna tvořena přírodní bariérou ze svahu. Uprostřed je jezírko, které je pro zvířata po celý rok pokladem a zároveň důvodem, proč zde zůstat. Nejčastěji tu potkáte pakoně, zebry, slony, hrochy či hyeny. My jsme měli to štěstí tu vidět i krále zvířat lva a to i se lvicemi a mláďaty. Bylo úžasné pozorovat, jak s každým jeho pohybem se v dálce přemisťovalo i stádo pakoňů. Prostě přiroda v celé své divoké kráse. Vystoupit nám bylo dovoleno jen na dvou místech, jinak je to s ohledem na vlastní bezpečí zakázané. Kdysi tu prý lvi roztrhali dva japonské turisty, co si je chtěli zblízka vyfotit. Jedním místem byla plošina, kde se proháněly jen zebry a druhým pak odpočinkové místo, kde se svačilo. Tam nás přišly navštívit jen dotěrné a drzé opičky, žebrající o jídlo. Na tomto místě prohlídka kráteru také končila.
A právě tady jsme narazili na úskalí cestování s dalšími lidmi v džípu. Zatímco my a Američanka jsme měli z parku odjet a zamířit zpět do vesnice pod Kilimanjarem, Španělé se dožadovali přespání v kráteru. Jelikož by náš odvoz z parku znamenal pro průvodce zaplacení dalšího drahého povolení vstupu, rozhodl se, že zůstane se Španěly a nás odveze jiný džíp, který nám domluvil. Haguna matata, znělo mi stále v uších. Potud to bylo jednoduché, bez problémů nás odvezli do tábora, kde jsme spali předešlou noc a tam si pro nás měl přijet spolumajitel průvodcovy „cestovky“. A tady nastal problém. Zůstali jsme v táboře jen s kontaktem na dotyčného a čekali a čekali. Spoléhat se na solidnost jednání zde nebylo moc na místě. Možnost jiné dopravy se nenabízela. Navíc s postupujícím časem narůstaly naše obavy, jelikož v Tanzánii se nesmí po desáté hodině vozit turisté (kvůli strachu, aby nebyli přepadeni a nezačala se tato země považovat za nebezpečnou). Na další den jsme měli navíc v Moshi zaplacený výlet za 200 dolarů…Jo jo, haguna matata. Po několika výhrůžkách po telefonu byla nakonec zorganizována akce, kdy nám byl sehnán místní domorodec s vozem, který byl ochoten nás odvézt. Měl sice auto, ale už ne na benzín. Dali jsme mu tedy třicet dolarů, aby mohl natankovat a konečně vyrazili na cestu do Moshi. Cesta s neanglicky hovořícím řidičem, kterého jsem podezřívala, že se nad námi slitoval jen proto, že byl fanouškem fotbalu a zbožňoval české fotbalisty, byla nekonečná. Celou cestu jsme měli stažená zadní okýnka a přes ně se valily dovnitř v neskutečné intenzitě splodiny z auta. Trochu dýchat se dalo jen přes kapesník a při pokusu se domluvit s řidičem, aby okénka zavřel, jsme dopadli ještě hůře. Současně totiž s jeho „yes“ otevřel i přední okna… Cesta trvala přes dvě hodiny a nám se zdála nekonečná. Když jsme téměř polomrtví únavou a načichaní zplodin dorazili do hotelu, povečeřeli jsme, osprchovali se a padli do postele. Tak tohle je to jejich haguna matata, tedy „žádný problém“, při vzpomínce či vyřčení tohoto slova mi ještě teď naskakuje husí kůže.
Čekal nás ráno ještě jeden výlet a tak jsme se těšili na zasloužený odpočinek.
Příště se tedy se mnou vypravíte na náš poslední výlet na pevnině, do oblasti Marangu, která leží pod Kilimanjarem…
