Niagarská představení

Performance poprvé
Do městečka proslulého Niagarskými vodopády se lze dostat autobusem z Toronta. Cesta trvá hodinu a půl až dvě hodinky po moderní dálnici. Ve městě Niagara on the Falls (Niagara na vodopádech) je potřeba ještě použít městský autobus za dva dolary a ocitnete se na začátku pěší zóny vedoucí ke slavným vodopádům. Ulička je ukázkou vskutku vytříbeného cirkusového vkusu. A nejen tato ulička, ale celé okolí slavného Niagarského Casina a zároveň centra města. Vedle klasických Domů hrůzy a hororových 4D kin se tu dá zajít na nefalšovanou "Jurskou zkušenost", o jejíž zaručené pravosti se vás pokusí přesvědčit naháněč před vchodem. Skutečný horor - nedá se mu totiž uniknout. Čeho se člověk dočká za dveřmi království rafinovaného Vetřelce s pořadovým číslem XY, si vůbec netroufám odhadnout. A to všechno prosím za 5 dolarů, only! No, nekupte to.
Každý z těchto svatostánků emocí a nevšedních, byť pouťově laciných zážitků, se usilovně snaží vydat ze svých reproduktorů, co jen radní povolí. Jen je tady teď na konci listopadu v ulicích úplně pusto. Po turistovi lačném dobrodružství, ba po turistovi vůbec, není ani památky. Je po sezóně, pondělí, a navíc si možná svou daň vybírá i zářijová tragédie. Do mysli se neodbytně vkrádá myšlenka‚ co když se všichni ti upíři, kostlivci a tyranosauři vzbouřili a vyrukovali na nevinné zábavychtivé civilisty, kteří se ze strachu někam ukryli?' Každopádně pohled na tuto část města (ano, skutečně jsme v Niagara on the Falls) působí docela groteskně.

Performance podruhé
Žaludek se začíná hlásit o svá práva, hamburgery už odmítá a strachu se člověk nenají, dokonce ani za special price.
Restaurací a hotelů je tady všude dost, dalo by se dokonce říct.. až dost.. až příliš.. příliš! Bohužel ale posezónní pondělí není právě ta nejlepší doba k jejich průzkumu. A tak ze všech těch čínských, indických, japonských, pákistánských, ryze kanadských nebo jakýchkoli jiných nám zbývají ty.. otevřené. Úplně nejblíž je jakási korejská jídelna proklamující mimo jiné polynéské speciality. Ve skutečnosti ovšem pustá restaurace typu školní výkrmny s jedním číšníkem nabízí omezené menu lehce vyčpělých asijsky se tvářících pokrmů. Samozřejmostí ovšem je automatické donesení uzavřeného účtu v podstatě hned po pozření posledního sousta. Tady se prostě v hostincích nevysedává, žízeň nežízeň.

Performance potřetí
A teď už honem k vysněným vodopádům dokud je aspoň trocha fotografického světla. Jsou tady. Napravo, nalevo.. samá voda. Vepředu, vzadu.. samé mrakodrapy. Určitě je na ně krásný výhled z dominantní budovy Casina, stojícího přímo u začátku kolonády. Kolonáda nad Niagarským živlem, tedy vlastně živly - jsou totiž dva - je asi tak kilometr dlouhá a kupodivu ani tady není turisticky přelidněno. Menší vodopád se jmenuje Americký a ten mohutnější snad ani nemohl, s místní dávkou fantazie, dostat jiný název než Kanadský. Během procházky po kolonádě má člověk pocit, že ho betonový ochoz vede kolem jihočeské lehce rozbouřené řeky. Mimo to, jako by tentýž ochoz věznil přírodní krásu vodopádů kdesi za skleněnou vitrínou, kam se lze dostat pouze s průvodcem na lodičce, ve vypůjčené oranžové pláštěnce, se zakoupenou vstupenkou a.. v sezóně. Očití svědkové této další Niagarské atrakce byli plní nadšení: "Dobrý, no. Prší tam a hučí to. Ale dobrý, no." Úpatí velkého Kanadského vodopádu je toho důkazem. I tam prší a hučí to. Pohled proti proudu dává tušit tam někde v dálce chladnou, ale krásnou kanadskou přírodu. S přivřenýma očima si člověk dokáže představit všechny ty lední medvědy, losy, polární lišky. Prostě kus přírody, kterou u Niagarské atrakce asi nenajdete.

Performance počtvrté.. a naposled
.. a to ve chvíli, kdy Niagarský vodní živel zahalí černočerná tma. Potom můžete zhlédnout jedinečné představení v pravém slova smyslu. Vodopády oklestí hra světel všech možných barev a tvarů. Snad už chybí jenom Myšák Mickey se svou zprofanovanou pověstí.
Nevím, nevím, ale jako člověk se začínám trochu bát trestu matky Přírody za podobná ponížení.