Exotika je v posledních letech čím dál tím žádanější. Ale přece jenom, výběr roku stráveného v ledové zemi bude patřit ještě dlouho k vzácnostem. Proč jste to chtěl zkusit?
Řadu let jsem před odjezdem do Antarktidy s nadšením praktikoval vysokohorskou turistiku a to nejraději v zimě, nebo aspoň s nějakými "hodnotnými" bivaky (sníh, mráz a podobně) - asi taková úchylka, že? Takže, když se naskytla možnost si to vyzkoušet opravdu natvrdo, neváhal jsem... Rád bych dodal, že jsem v tu dobu patřil ke zcela svobodným a bez závazků... přece jen rok je hodně dlouhá doba (ale utekla mi rychle).
Co vám tam připravilo nejdramatičtější chvíli – lidé, zvířata či drsná a zároveň krásná příroda?
Dramatických zážitků mám celou řadu. Například si mne asi měsíc po příjezdu pokřtila Antarktida po svém. Žili jsme tam, na takové experimentální drsné ministanici, tři muži. Měsíc po příjezdu došlo poprvé na vytažení zodiaku (velkého člunu) a jelo se na sousední ostrov na poštu. Cestou zpět začala vichřice a do toho „samozřejmě“ chcíp motor. Museli jsme nouzově přistát, přestát noc ve vichřici, a když polevila, dostat se zpět na ruskou stranici, odkud jsme předtím vyjeli. Divili se, kde se tam zas berem a když nečas za několik dní přešel, vrátili jsme se na náš ostrov pěšky... Místy až po prsa sněhem - vichřice totiž přinesla extrémně hodně sněhu a navíc zavála moře ledovými krami a sněhem stmelila, tak jsme mohli na náš ostrov přejít přímo po moři. Tak nám vlastně začala půl roku dlouhá zima...
Vzpomenete si, kolikrát jste si za ten rok zahrál na dokonale zmrzlého muže?
No, přehřáto v mém minidomečku nebylo asi nikdy. Jen kuchyňku jsme si občas trochu přehřáli, pak u stolu seděli do půl těla svlečený a vybíhali nazí do sněhu jako ze správné sauny. Měli jsme sebou ale dost oblečení (péřovky, vaťáky apod.) a do pohorek, ale také do holinek, dost vlněných ponožek. Dokonale jsem třeba promrznul, když jsme se museli s Petrem brodit asi 100 metrů mořskou vodou (cca +1°C) z ostrůvku, který byl přístupný za odlivu a my se tam nějak zakecali s tučňáky až do přílivu. To mi pak nohy rozmrzaly asi dvě hodiny. Po vylezení z vody byly úplně fialový.
Určitě jste se za tu dobu seznámil s nějakými Eskymáky či jinými místními. Dozvěděl jste se od nich něco, co jste dosud ani netušil?
Tak to je takový ten často tradovaný omyl - na jižní polokouli Eskymáci (ani lední medvědi) nežijí... Kromě tučňáků jsme komunikovali především s polárníky ze sousedních stanic, asi tak jednou za měsíc. Přebývali tam zástupci různých národů: Rusové, Číňané, Uruguajci, Chilani, Jihokorejci, Argentinci. Čtyři stanice ležely relativně blízko, ale bylo dobrý, že na každé stanici měli jiné časové pásmo, asi dle své domoviny, takže poledne na jedné stanici nastalo o hodinu dříve než na další a to zas později než na další. Když jsme pohli, mohli jsme obědvat třikrát po sobě a vždy jinou světovou kuchyni... Jinak všude byli vesměs fajn lidi. Divočina sbližuje a v Antarktidě platí nepsaný zákon - "O politice se pod 60. rovnoběžkou nemluví". Ono se tedy mluvilo, ale nikdo se s nikým o politiku nehádal!
Kvůli čemu či komu byste se rád na Antarktidu ještě podíval?
Kvůli té panenské přírodě bych tam rozhodně jel znovu. Sice jsem to zkusil popsat v knize, ale příměr, že to se nedá slovy popsat, není daleko od pravdy. Když jsem po roce odjížděl, byl jsem stejně, ne-li víc, naměkko, jako při opouštění Čech. Za ten rok jsem se tam cítil úplně doma a tušil jsem, že vrátit se bude velice obtížné. Zatím se mi to nepodařilo.
Které zvíře vás tam pozdravilo a které uzdravilo kousky k popukání?
Poslední večer před odjezdem jsem při návratu k mé chatce potkal tučňáky přímo u ní. Tak blízko nikdy předtím nepřišli, i když v okolí se vyskytovali celkem běžně. Já ale nevěděl, že je to můj poslední večer - do civilizace nás dopravoval ruský ledoborec, a předchozí dohoda s nimi zněla, že až se v zátoce objeví ruská loď, máme být stále připraveni, že oni pro nás poletí až naloží svoje věci na jejich ostrově.
Takže následující den po těch tučňácích se to opravdu stalo - nad stanicí najednou zavrčel vrtulník, ve spěchu jsme do něj naházeli naše bedny s věcmi a za deset minut už stáli na palubě ledoborce. A pobytu na polárním ostrově byl konec.
Co se "popukání" či "uzdravení" týče, tak bych na deprese a jiné chmury okamžitě předepsal pozorování čerstvě narozených tuleňátek. To je totiž pohádka! Vyvolávalo mi to samovolné úsměvy a pamatuji si to dodnes.
Co v nejbližší době plánujete? Nejste už z věčného cestování unaven a nechystáte se nadobro usadit u domovského krbu?
Rodinný krb mám rád, ale ten svět za obzorem taky, tak se to snažím skloubit. Například před čtyřmi lety jsem strávil s celou rodinou - klukům bylo pět a tři roky - pět měsíců v Himálaji, v Malém Tibetu na severu Indie. Ale to by bylo zase na jiné povídání...
Osobní stránky Martina Mykisky se spoustou dalších zážitků najdete na: www.mykiska.cz
Řadu let jsem před odjezdem do Antarktidy s nadšením praktikoval vysokohorskou turistiku a to nejraději v zimě, nebo aspoň s nějakými "hodnotnými" bivaky (sníh, mráz a podobně) - asi taková úchylka, že? Takže, když se naskytla možnost si to vyzkoušet opravdu natvrdo, neváhal jsem... Rád bych dodal, že jsem v tu dobu patřil ke zcela svobodným a bez závazků... přece jen rok je hodně dlouhá doba (ale utekla mi rychle).
Co vám tam připravilo nejdramatičtější chvíli – lidé, zvířata či drsná a zároveň krásná příroda?
Dramatických zážitků mám celou řadu. Například si mne asi měsíc po příjezdu pokřtila Antarktida po svém. Žili jsme tam, na takové experimentální drsné ministanici, tři muži. Měsíc po příjezdu došlo poprvé na vytažení zodiaku (velkého člunu) a jelo se na sousední ostrov na poštu. Cestou zpět začala vichřice a do toho „samozřejmě“ chcíp motor. Museli jsme nouzově přistát, přestát noc ve vichřici, a když polevila, dostat se zpět na ruskou stranici, odkud jsme předtím vyjeli. Divili se, kde se tam zas berem a když nečas za několik dní přešel, vrátili jsme se na náš ostrov pěšky... Místy až po prsa sněhem - vichřice totiž přinesla extrémně hodně sněhu a navíc zavála moře ledovými krami a sněhem stmelila, tak jsme mohli na náš ostrov přejít přímo po moři. Tak nám vlastně začala půl roku dlouhá zima...
Vzpomenete si, kolikrát jste si za ten rok zahrál na dokonale zmrzlého muže?
No, přehřáto v mém minidomečku nebylo asi nikdy. Jen kuchyňku jsme si občas trochu přehřáli, pak u stolu seděli do půl těla svlečený a vybíhali nazí do sněhu jako ze správné sauny. Měli jsme sebou ale dost oblečení (péřovky, vaťáky apod.) a do pohorek, ale také do holinek, dost vlněných ponožek. Dokonale jsem třeba promrznul, když jsme se museli s Petrem brodit asi 100 metrů mořskou vodou (cca +1°C) z ostrůvku, který byl přístupný za odlivu a my se tam nějak zakecali s tučňáky až do přílivu. To mi pak nohy rozmrzaly asi dvě hodiny. Po vylezení z vody byly úplně fialový.
Určitě jste se za tu dobu seznámil s nějakými Eskymáky či jinými místními. Dozvěděl jste se od nich něco, co jste dosud ani netušil?
Tak to je takový ten často tradovaný omyl - na jižní polokouli Eskymáci (ani lední medvědi) nežijí... Kromě tučňáků jsme komunikovali především s polárníky ze sousedních stanic, asi tak jednou za měsíc. Přebývali tam zástupci různých národů: Rusové, Číňané, Uruguajci, Chilani, Jihokorejci, Argentinci. Čtyři stanice ležely relativně blízko, ale bylo dobrý, že na každé stanici měli jiné časové pásmo, asi dle své domoviny, takže poledne na jedné stanici nastalo o hodinu dříve než na další a to zas později než na další. Když jsme pohli, mohli jsme obědvat třikrát po sobě a vždy jinou světovou kuchyni... Jinak všude byli vesměs fajn lidi. Divočina sbližuje a v Antarktidě platí nepsaný zákon - "O politice se pod 60. rovnoběžkou nemluví". Ono se tedy mluvilo, ale nikdo se s nikým o politiku nehádal!
Kvůli čemu či komu byste se rád na Antarktidu ještě podíval?
Kvůli té panenské přírodě bych tam rozhodně jel znovu. Sice jsem to zkusil popsat v knize, ale příměr, že to se nedá slovy popsat, není daleko od pravdy. Když jsem po roce odjížděl, byl jsem stejně, ne-li víc, naměkko, jako při opouštění Čech. Za ten rok jsem se tam cítil úplně doma a tušil jsem, že vrátit se bude velice obtížné. Zatím se mi to nepodařilo.
Které zvíře vás tam pozdravilo a které uzdravilo kousky k popukání?
Poslední večer před odjezdem jsem při návratu k mé chatce potkal tučňáky přímo u ní. Tak blízko nikdy předtím nepřišli, i když v okolí se vyskytovali celkem běžně. Já ale nevěděl, že je to můj poslední večer - do civilizace nás dopravoval ruský ledoborec, a předchozí dohoda s nimi zněla, že až se v zátoce objeví ruská loď, máme být stále připraveni, že oni pro nás poletí až naloží svoje věci na jejich ostrově.
Takže následující den po těch tučňácích se to opravdu stalo - nad stanicí najednou zavrčel vrtulník, ve spěchu jsme do něj naházeli naše bedny s věcmi a za deset minut už stáli na palubě ledoborce. A pobytu na polárním ostrově byl konec.
Co se "popukání" či "uzdravení" týče, tak bych na deprese a jiné chmury okamžitě předepsal pozorování čerstvě narozených tuleňátek. To je totiž pohádka! Vyvolávalo mi to samovolné úsměvy a pamatuji si to dodnes.
Co v nejbližší době plánujete? Nejste už z věčného cestování unaven a nechystáte se nadobro usadit u domovského krbu?
Rodinný krb mám rád, ale ten svět za obzorem taky, tak se to snažím skloubit. Například před čtyřmi lety jsem strávil s celou rodinou - klukům bylo pět a tři roky - pět měsíců v Himálaji, v Malém Tibetu na severu Indie. Ale to by bylo zase na jiné povídání...
Osobní stránky Martina Mykisky se spoustou dalších zážitků najdete na: www.mykiska.cz
