Nové Příběhy slavných přijdou s podzimem

Až do konce roku tak televizním divákům připomeneme mistrovství i soukromý úděl Miroslava Moravce, Pavla Nováka, Josefa Bláhy, Waldemara Matušky, Josefa Langmilera, Marie Rosůlkové, Luďka Kopřivy a dalších.

Letošní novou várku začne 8. 9. dokument o herci Miroslavu Moravcovi. Režisér Tomáš Váňa jej pojmenoval Dobrovolný dárce hlasu. Tradovalo se o něm, že v baru nikdy nemusel platit, zejména když „udělal“ Fantomase, nebo promluvil hlasem komisaře Moulina. Přesto však pozornost veřejnosti nijak nevyhledával a žil si svým bohémským životem, v němž čas i vlastní zdraví byly jen nedůležitými pojmy. Kolem jeho soukromí se leccos šeptalo, my si však připomeneme především jeho herecké kreace a nezaměnitelný hlasový projev.

Týden poté, 15. 9., můžete shlédnout díl nazvaný Zpříma do očí režiséra Zdeňka Gawlika o Pavlu Novákovi. Po léta patřil ke špičce naší pop music, bojoval dlouho a úporně se zhoubnou chorobou, které nakonec podlehl. Začínal v přerovském dixielandu, následně založil vlastní skupinu. To mu bylo dvacet a studoval na olomoucké univerzitě. V rodném Přerově celý život bydlel, přestože zpíval po celé zemi i v zahraničí. Připomeneme jeho první nahrávky v ostravském rozhlase i v televizním studiu, ale i poslední vánoční vystoupení na přerovském náměstí. Vzpomínají na něj především muzikanti a příbuzní, ale i další přátelé či kolegové.  

Příběhy, které budou následovat:
I dnešní děti si Josefa Bláhu vybavují díky populárnímu seriálu Návštěvníci, dospělí si ho pamatují pro jeho role ve filmech, televizních seriálech i v jeho domovském Vinohradském divadle. Noblesní, okouzlující společník, milovník fotbalu, nerozlučný kamarád Vlastimila Brodského. Připomenout si jej můžete v dokumentu nazvaném Božský Bosňák režiséra Roberta Bílého. (29. 9.)

Nikdo mu neřekl jinak než Míťo. Herec vedlejších filmových rolí sklidil největší popularitu díky frajerskému vodníkovi v Jak utopit doktora Mráčka, divadelní publikum se s ním potkávalo v divadlech Za branou, v Městských divadlech pražských a v Rokoku. Na DAMU šel společně se svým spolužákem Viktorem Preissem. Jeho skvělý hlasový projev významně využil rozhlas. Zvláštní povahu, obdiv k výtvarnému umění a další záliby i nectnosti Miroslava Masopusta jsou zmíněny v Příběhu, který režisér Ján Novák nazval jednoduše – Míťa. (6. 10.)

Od ochotnických začátků až k vrcholné herecké formě budete moci ve vzpomínkách přátel, kolegů a rodiny sledovat osudy špičkového herce Josefa Langmilera. Hrával hezouny, svůdce, aristokraty i podvodníky. Začínal v někdejším Gottwaldově, pamětníci si jej vybavují z účinkování v Ostravě, jeho dlouhodobým působištěm bylo Divadlo E. F. Buriana v Praze. Řadu stále živých příležitostí mu nabídla televize. K jeho největším zálibám patřila myslivost, takže nikoho neudiví, jestliže režisér Tomáš Kabele nazval dokument o něm Poslední leč Josefa Langmilera. (20. 10.)

Jeho jméno na první poslech málokdo spojí s konkrétní tváří, ale bude stačit jen pár prvních okamžiků, abyste si uvědomili, jak důvěrně Vladimíra Hrabánka znáte. Neodmyslitelně patřil k divadlu Semafor, kde byl nejdřív děvčetem pro všechno, až se propracoval k respektovanému postavení „naturščika“ nejen v domovském divadle, ale i v celé řadě filmů a televizních seriálů. Jeho chraplák a některé hlášky z Arabely, ze Zdivočelé země nebo z filmů Kdyby tisíc klarinetů či Marečku, podejte mi pero! jsou stále živé. Jan Werich říkával: „Každé divadlo musí mít svého Hrabánka“. Jiří Suchý dodává, že v Semaforu zastával tento Hrabánek jakýsi hlas z lidu. Díl nazvaný Jak je důležité míti Hraboše režírovala Bára Kopecká (3. 11.)

V tradovaných historkách z dob studia na DAMU herci často uvádějí svého profesora Miloše Nedbala. Ve zralém věku hrával především nesympatické a nerudné chlapíky (připomeňme si např. nezapomenutelné televizní Nezralé maliny nebo seriál F. L Věk). Český film mu ale před tím nabídnul také výrazné psychologicky prokreslené postavy (Svědomí), nebo pár skvělých příležitostí v komediích, při kterých se baví už několikátá generace diváků (např. Cesta do hlubin študákovy duše). Jeho srdeční záležitostí ale byla prkna, co znamenají svět. Hlavně ta, která byla u Voskovce a Wericha, v ostravském divadle, Na Vinohradech, Za branou a v Národním. V dokumentu Jany Počtové o něm hovoří režiséři, filmoví historici, přátelé, ale hlavně řada těch, pro které to byl Tatíček profesor (10. 11.).

Farář v komediích Slunce, seno a… nebo starý baleťák v Jak svět přichází o básníky – to jsou nesmrtelné pecky Luďka Kopřivy. Režisér Zdeněk Troška o něm hovoří jako o velkém herci malých rolí a Dušan Klein přidává zážitky z natáčení s tímto všestranným hercem, kterému kromě filmu nabídnul i řadu televizních příležitostí. Noblesní partner a velký milovník – tak jej zmiňují ženy, herec s charakteristickými gesty a mimikou – tak jej zmiňují a také napodobují jeho kolegové. Jeho domovským a dlouholetým působištěm bylo Divadlo E. F. Buriana, jeho profesním sokem byl kolega a ředitel divadla Josef Větrovec. V závěru života rád cestoval, stihnul postavit dům a sváděl úporný zápas s chorobou. Dokument o něm se jmenuje Malý velký muž. Natočil jej režisér Jaroslav Rásocha (1. 12.)

Těsně před Vánoci uvedeme vzpomínání na Waldemara Matušku. Možná máte pocit, že o tomto národem milovaném zpěvákovi už bylo řečeno úplně všechno. Rádi bychom vás přesvědčili, že pohled režiséra Václava Kučery jej divákům představí ještě i v souvislostech, které nebyly tolikrát zmíněny. K takovým patří určitě detaily z amerického soukromí i ze zahraniční  hudební scény, na které se mu podařilo ve zralém věku prosadit, nebo i zmínky o zálibách a řemeslné šikovnosti, kterou prokázal nejen při stavbě domu, ale i při výrobě hudebních nástrojů. Víc neprozradíme, podívejte se na poslední z letošních Příběhů slavných, který se nemůže jmenovat jinak než Walda (22. 12.).

Dnes ještě nejsou k dispozici další rozpracované díly našeho cyklu, ale určitě už teď můžeme v dobrém avizovat vzpomínání na Zdeňka Řehoře (13. 10.), Marii Rosůlkovou (24. 11.) a Jaroslava Vojtu (15. 12.).


Zdroj: tz ČT