V dnešním bydlení jsou stále více trendy takzvané nízkoenergetické a pasivní domy. Ty fungují na principu využívání tepelných zisků v budově. Jsou to vnější zisky ze slunečního záření a zisky vnitřní, k nimž řadíme teplo vyzařované lidmi a spotřebiči. Díky velmi kvalitní izolaci a dalším prvkům tyto zisky „neutíkají ven“ a po většinu roku postačují k zajištění příjemné teploty v místnostech.
Obyčejná cihla už není v kurzu, nahrazují ji sendvičové systémy
S tím, jak se novým trendem stává úspora energií a nízká energetická náročnost staveb, získávají na oblibě technicky vyspělejší stavební materiály. Ty totiž oproti klasické hliněné cihle, kterou najdeme v řadě budov postavených v minulém století, vynikají lepšími tepelně-izolačními vlastnostmi. V tomto ohledu jsou velmi populární takzvané sendvičové systémy, často kombinující vápenopískové zdivo a materiál pro zateplení. „Jedná se spojení stavebního materiálu a izolantu. K nosné vrstvě obvodového zdiva, která se postará o přenesení statických zatížení, se přidá vhodně zvolená izolační vrstva. Tím se dosáhne optimálních tepelně-izolačních vlastností a eliminace případných tepelných mostů,“ popisuje Martin Urbanec (KM Beta). V principu lze pro sendvičové zdění kombinovat celou řadu vhodných stavebních a izolačních materiálů, obecně se ale vyplatí sáhnout po uceleném systému, jehož využití pravděpodobně přinese lepší výsledky než při náhodné kombinaci zdiva a izolantů.
Více místa v domě díky subtilnějšímu zdivu
V dřívějších dobách nebylo výjimkou, že vnější zeď měla tloušťku osmdesát a více centimetrů. Ne každý měl na pozemku dost místa, aby stavbu jednoduše zvětšil, a proto široké zdivo zpravidla ubíralo z vnitřní obytné plochy. Využití moderních a technologicky vyspělých stavebních prvků však dnes naopak ukrajuje ze zastavěné plochy ve prospěch té obytné. „Sendvičové vápenopískové zdivo dosahuje požadovaných tepelně-izolačních, akustických a statických vlastností při výrazně nižších tloušťkách stěn. Tím dochází k výrazným úsporám zastavěné plochy – u stometrového bytu se obytná plocha zvětší až o osm metrů čtverečních,“ říká odborník.
Akumulace tepla podobně jako u středověkých hradů
Kromě tepelné ochrany budov dnes zajímá investory a projektanty též otázka takzvané tepelné akumulace. Je to parametr, který ocení zejména majitelé nízkoenergetických a pasivních domů, u nichž se klade důraz na pomalé vychladání interiéru při topných přestávkách v zimě a jeho ohřívání vlivem venkovních zdrojů tepla v létě. Právě takových výsledků dosahuje použití kombinace zdicích prvků s vysokou tepelnou akumulací a kvalitní izolace. Ze srovnání jednotlivých druhů materiálů vychází v tomto ohledu jako vítěz vápenopísková cihla, která má díky vyšší objemové hmotnosti až dvojnásobnou tepelnou akumulaci oproti klasické pálené cihle. Využití materiálů s dobrou tepelnou akumulací však není ve stavebnictví úplnou novinkou – na podobném, i když značně nedokonalém principu se vytápěly též středověké hrady. Jejich tlusté kamenné zdi z kamenných bloků s vysokou objemovou hmotností působením slunce a vnitřních zdrojů nejprve „nasály“ dostatek tepla a poté je dlouhé hodiny i dny zase vypouštěly do interiéru. Chybějící kvalitní izolace – která je pro dnešní stavby nutností – však způsobovala značné tepelné ztráty.
Na pero a drážku – stavba jako skládačka
Oproti minulým letům se vedle technologického pokroku v oblasti stavebních materiálů a jejich vlastností značně zrychlila i samotná výstavba. „Zdicí prvky se dnes zpravidla pokládají na pero a drážku. Pro lepení se používá cementová vysokopevnostní lepicí malta pro tenkovrstvé zdění a natírá se jen ložná plocha. Díky použití lepidla je navíc odbourán mokrý proces nanášení malty, takže ani není nutné nechávat stavbu přes zimu takzvaně vymrznout,“ vysvětluje Martin Urbanec. Další předností vedle rychlosti výstavby je pak podle něho i fakt, že zdi u dnešních staveb jsou velmi přesné a hladké, a omítky lze proto nanášet jako tenkovrstvé. Z toho samozřejmě plyne další jak časová, tak i finanční úspora.
Zdroj: tz, redakčně upraveno
