Pochopitelně, v historii bychom našli celou řadu výtečných a uznávaných hereckých osobností. Jejich postavy byly technicky dokonale propracované, uhrančivé, okouzlující, dechberoucí, prostě nezapomenutelné. Všichni tito lidé ovládali skvěle předepsané divadelní role, je ovšem otázka, kolik z nich důstojně zvládlo úlohu nejobtížnější – roli, kterou jim připravil sám život..
K tomu, aby člověk mohl vyniknout a zanechat takříkajíc stopu, je třeba obětí. S tímto názorem lze do jisté míry souhlasit, ale právě zde nacházím sama pro sebe odpověď na otázku, proč jsem pana Lukavského tolik ctila a proč mě jeho odchod dne 10. března 2008 hluboce zasáhnul.
Jako malá holčička v dětském sboru jsem několikrát slyšela Radovana Lukavského při recitaci v „Otvírání studánek“ skladatele Bohuslava Martinů a už tehdy na mě zapůsobil svou pokorou a procítěností každého jednoho slova. Mnohem později jsem ho jen letmo zahlédla v Klubu Divadla Kolowrat, jak seděl u stolu se sklenkou vína v ruce a byl v družném hovoru s jedním ze svých kolegů. No a konečně, poměrně nedávno jsem v antikvariátu za pár korun koupila jeho útlou knížečku, do které mi pan Lukavský napsal věnování. Bylo to dne 30. prosince 2005.
Radovan Lukavský uznával hodnoty, kterým rozumím, věřím jim a ctím je. Do dnešní doby se snad ani nehodí. Přesto tento oduševnělý a charakterní člověk nepůsobil jako směšný moralista kázající a kárající. Byl to pan profesor v nejlepším smyslu toho slova a svým bytostným přesvědčením dokázal zcela nenásilně ovlivňovat své okolí. Byla to vyrovnaná věřící osobnost a uznejte, kolik takových umělců v historii bylo?
Nepatřil k těm rozervaným duším, které celoživotně procházejí peklem a jejich ráj je kdesi v nedohlednu. Nepochybně pochyboval, samozřejmě, jako každý inteligentní člověk, ale byla to ve své podstatě šťastná lidská bytost. On totiž, jako jeden z mála, dokázal naprosto přirozeně skloubit profesní a osobní život. Jedno nevylučovalo druhé. Rodinné a přátelské vztahy pro něj nebyly o nic míň podstatné než prkna, která znamenají svět. Miloval divadlo i své blízké. Zemřel v požehnaném věku uprostřed práce obklopen svou rodinou.
S jeho odchodem nezakryly nebe zlověstné mraky, nepřišla vichřice, bouře nebo tma, ale právě naopak. Pondělní odpoledne bylo krásné, jarní a prozářené sluncem. Několikrát mi to přišlo na mysl, když jsem se ten den procházela na pražském Vyšehradě.
S jeho uměním jsem se setkávala prostřednictvím divadelní scény, rozhlasu, filmu, televize, fotografie a v neposlední řadě také skrze vyprávění jeho přátel, kolegů a známých. Jednou z nich byla i šéfredaktorka časopisu Národního divadla v Praze. Paní Mgr. Dana Flídrová mi dne 11. března 2008 napsala:
„Když jsem v roce 1991 nastoupila do Národního divadla, nemohla jsem pochopit, jak je možné, že zrovna já mám to štěstí a mohu vidět hrát pány Hrušínského, Kemra, Ráže, Rösnera, Vinkláře, paní Galatíkovou… A pana Lukavského. V „Roku na vsi“ nastoupil do role Krištofa po smrti Josefa Kemra. Byla to role proti obecnému „zaškatulkování“, proti tomu, jak byli vnímáni diváky coby lidské osobnosti. Jejich Krištof nebyl milý, moudrý pán, ale protivný, nepřející stařec. Oba ho hráli úžasně, oba totiž věděli, kam v hereckém rejstříku sáhnout, a právě proto, že nehráli sami sebe, byli dobří. Pan Lukavský nejen, že divadlo hrál, on divadlem opravdu žil. Stál u zrodu DAMU a DISKu, byl významnou osobností v oblasti Cen Thálií, zúčastňoval se se zápalem všech diskusí o divadle – těch veřejných i neveřejných. Možná by se dalo říci, že v divadle žil a v divadle víceméně zemřel. Málokterému herci se to v 88 letech podaří.
V Národním divadle je pořád mnoho herců, které je štěstí vidět na jevišti (nebo ve zkušebně, na chodbě, při zkoušce kolegů,..) – Paní Janžurová, Preissová, Medvecká…, pánové Němec, Švehlík, Štepnička…. Nastupuje další generace, která nenechává nikoho na pochybách, že velké herectví žije dál – za všechny třeba David Prachař. Ale máloplatné, stejně mám dojem, že těch „mých" herců, kteří mou duši, srdce i mysl stavěli „do latě“, pořád neúprosně ubývá…“
Na 10. březen 2008 zařadila Česká televize mimořádně GEN s Radovanem Lukavským. Co slovo, to perla z úst moudrého pána v letech, jehož bytostně vyřčená slova nelze zpochybňovat, natož znevažovat. Člověk až ustrne, když v jeho dokonale kultivovaném podání slyší, že stále ještě platí ono pověstné – víra, naděje, láska. Dokud je víra a láska, pak nikdy nemůže chybět naděje…
Pan Lukavský je pro mě zářným dokladem, že fráze neexistují - není podstatné, co je říkáno, ale jak a kým je to řečeno. Kdo alespoň jednou slyšel tohoto oduševnělého člověka mluvit, nemůže tvrdit, že hovořil v prázdných frázích, ba právě naopak.
A proto věřím, že i závěrečnou větu tohoto „Ohlédnutí“ nebude nikdo chápat jako frázi, ale jako mé hluboké osobní poklonění se výjimečnému herci i člověku – panu Radovanu Lukavskému.
Čest jeho památce!
-------------------------
Poslední rozloučení s panem profesorem Radovanem Lukavským proběhne v úterý dne 18. března 2008 v 11.00 z hlediště Národního divadla.
Na smutečním obřadu vystoupí orchestr ND pod vedením Zbyňka Müllera, sólisté opery ND paní Eva Urbanová a pan Ivan Kusnjer a Pražský filharmonický sbor.
Hlediště Národního divadla bude pro veřejnost otevřeno od 10.30. Návštěvníci mohou vzdát poslední poctu zesnulému a položit květinové dary.
V 15.30 se v Katedrále svatého Víta na Pražském hradě bude sloužit zádušní mše. Katedrála bude otevřena až těsně před začátkem obřadu.
Zdroj: www.narodni-divadlo.cz
Foto: Archiv ND
