Procestoval jste mnoho míst. Kdybyste si měl nyní vybrat jen jediné místo, kam se znovu podívat, kam by to bylo a proč?
To je opravdu těžká otázka, protože nemám svoje nejoblíbenější místo a míst, kam bych se chtěl podívat, existuje mnoho. Ale určitě by to bylo někde na jihu, někde, kde začíná jaro, kde je teplo a delší dny. Protože mám rád hory, tak třeba Bolívie, to je země, kam bych jel hned, taky proto, že jsem tam ještě nikdy nebyl.
Co neobvyklého vám na cestách zachutnalo a které jídlo jste jen okukoval a neodvážil se ho vzít do pusy?
Na cestách jsem ochutnal mnoho pro mě nových jídel a mnohé z nich bych doma určitě nejedl. Třeba právě v Jižní Americe, kde jsem cestoval autostopem, řidiči zastavovali na jídlo u různých hospůdek na cestě a když byla polívka, tak to byla sopa de cabeza (polívka z hlavy). V talíři ležela ovčí čelist i se zuby, často hodně obroušenými. Myslím, že zkušený pastevec by mohl lehce odhadnout stáří zvířete. Řidiči vytáhli čelist z vývaru a okusovali z čelisti dásně, dělal jsem to po nich.
V Indii jsem našel na dně polívky slepičí pařát, tenkrát jsem obdaroval hladového psa.
Jihovýchodní Asie je asi místem, kde lidi jedí pro nás nejexotičtější pokrmy, smažené pavouky, holátka, cvrčky, vajíčka s malým kuřátkem, červy, brouky, žáby, krysy, hady….Vzpomínám si, že jsem mezi pečenými krysami vybíral kuřecí stehýnka a křidýlka, hada jsem nikdy nevzal do pusy, protože nemám rád živé hady a pečený had mě nikdy nelákal.
Když cestuji, tak se masu spíše snažím vyhnout, problém je v tom, že často jsem si nebyl jistý, co vlastně jím. Když nevím, jak si objednat, tak prostě nazdvihnu u hrnce s jídlem pokličku a ukážu na to, co se mně nejvíc líbí. V Asii je to zcela běžné - vaří se přímo na ulicích.
Zažil jste na cestách nějaký dramatický moment? Jaký?
Zažil jsem okamžiky, kdy mně opravdu teklo do bot a v těchto chvílích jsem si přál posunout čas. Někdy jsem sám sobě v duchu posílal pozdrav do doby budoucí, kdy to všechno bude za mnou.
Jedno z takových dramat se odehrálo v Kolumbii, tenkrát jsem stopoval z Turba, směrem Medellín. Za Turbem byl poslední kontrolní bod obsazený kolumbijskou armádou, další území už bylo pod kontrolou povstalců nebo drogového kartelu.
Chytil jsem dobrého stopa až do Medellínu s náklaďákem, projížděli jsme horami pokrytými neprostupnou džunglí, až jsme dojeli k několika chatrčím, kde bylo kontrolní stanoviště povstalců. Zastavovali zde všechna auta, řidič mi řekl, že budeme pokračovat až další den. Kolem pobíhali muži s pistolemi v rukou. Přistoupili ke mně dva chlapíci, chtěli pas, říkal jsem jim, že pas můžu ukázat jenom policii. Nato mně odvětili, že jsou od tajné policie. Cítil jsem z nich alkohol, chtěl jsem, ať mně ukáží policejní legitimaci. Na což jeden z nich sáhl pod košili a vytáhl pistoli, že to je jejich legitimace. Pas je neuspokojil, chtěli vidět kolik mám peněz, ale to už jsem jim neukázal. V noci jsem spal s řidičem v boudě, která byla hotelem bez elektriky, jenom dvě postele ztlučené z kulatiny, podlaha z ušlapané hlíny. Opět si pro mě přišli, začali tlouct na dveře a chtěli ať jdu ven, dveře byly bez zámku, zajištěné jen kouskem špagátku. Dělal jsem mrtvého brouka, prosil jsem řidiče, ať něco udělá, hrozně jsem se bál, kdybych se ztratil, nikdo by mě nehledal. Řidič se s nimi chvíli hádal a ještě dlouho jsem slyšel, jak se dohadují za dveřmi. Byl jsem tak unavený po přechodu Dariénu, že se mi podařilo usnout. Myslím, že můj anděl se moc nevyspal. Ráno jsme pokračovali dál, když na nás na dalším kontrolním stanovišti zamával jeden z „tajných policajtů“ zatrnulo mi, ale do Medellínu jsem dorazil v pořádku.
Setkal jste se na cestách s pašeráky. Kde jste na ně narazil, co pašovali a dozvěděl jste se od nich něco zajímavého?
Pašeráků jsem na svých cestách potkal stovky. Nejčastěji jsem je potkával na hranicích. Někdy je cestovatel chtěnechtě zapojen do této činnosti také, třeba když sebou veze něco, co je v dané zemi zakázané, např. salám, který obsahuje vepřové maso, je zakázán dovážet do některých muslimských zemí.. A co se pašuje, snad úplně všechno - jídlo, oblečení, literatura, zbraně, peníze, elektronika, drogy legální i nelegální, zvířata a dokonce i lidé. Myslím, že není dobrý nápad vyptávat se pašeráka co pašuje, mohlo by to vzbudit podezření. Vzpomínám si na hranice mezi Thajským a Kambodžským královstvím. Zatímco my jsme šli přes most, kde jsme procházeli důkladnou celní a pasovou procedurou, kdy nás fotili a skenovali pasy, zatímco pod mostem procházely zástupy lidí s obrovskými balíky na hlavě.
Neodradilo vás ani navštívit ilegální zlaté doly. Proč jste se tam vydal a podařilo se vám setkat s nějakým zlatokopem?
Ilegální zlaté doly jsem nenavštívil záměrně, ale ležely na pašerácké stezce v deštných tropických pralesích v pohoří Serrenía del Darin, po které jsem šel z Panamy do Kolumbie. Věděl jsem o zlatokopech od domorodých indiánů, kteří žijí v pralesích Dariénu. Měl jsem strach a chtěl jsem se zlatokopům vyhnout, protože jsem nevěděl jak mě uvítají, ale jak se ukázalo, jsou to normální lidé. Bydlí v jednoduchých provizorních chýších uprostřed džungle, do nejbližšího obchodu to měli dva dny cesty. V těchto končinách je mnohem těžší vydělat dostatek peněz na uživení rodiny a tak se chytají každé příležitosti i když není zcela legální. Odlehlost ilegálních dolů uprostřed těžko prostupné džungle kam nevede cesta - všechno se nosí na zádech, chrání zlatokopy před rukou zákona.
Když se řekne zlato, tak si představíme velké bohatství, ale tito lidé určitě nebyli žádní boháči. Kdo z nás by chtěl bydlet s rodinou v otevřené chýši uprostřed džungle, kde kromě divokých šelem, jedovatých hadů a hmyzu operují polovojenské povstalecké jednotky (FARC,AUC)?
Jistě jste se setkal se spoustou lidí. Našel jste si i nějaké přátele? Nebo na jakého zajímavého člověka rád vzpomínáte?
Cestování má jednu nevýhodu a tou je, že když člověk začne navazovat přátelství, trochu se rozkouká a blíže pozná dané místo kde zrovna pobývá, cestuje nebo pracuje, přijde čas, kdy si zabalí batoh a jede dál. Samozřejmě mám hodně kamarádů kolem světa pro které jsem pracoval nebo se kterými jsem se potkal.
Jednou jsem šel pěšky v Indii ve státě Himachal Pradesh v údolí Pravati na úpatí Himaláje, bylo mně špatně a potřeboval jsem si odpočinout. Všiml jsem si maličkého domečku bez oken asi velikosti garáže. Nakoukl jsem dovnitř, byl prázdný, jen jedna rohož a hrnec v rohu, myslel jsem, že tam nikdo nebydlí, lehl jsem si dovnitř na rohož. Za chvíli jsem si všiml velké blížící se fůry roští na ramenech malého staříka a uvědomil jsem si, že jsem mu vlezl do jeho domku a rohož na níž jsem ležel, byla jeho postelí. Byl jsem s toho vykulený víc než ten děda, začal jsem se omlouvat. Děda se usmíval a říkal okay, připadlo mi, že nebyl vůbec překvapený, jako kdyby mě čekal. Nalámal roští a uvařil jídlo. Nejdřív pro mě, protože měl jenom jeden talíř, poté se najedl sám. Když jsem mu ráno dával peníze, tak je odmítal. Na takovéto setkání rád vzpomínám.
Kam se v nejbližší době chystáte a na kolik dní či měsíců plánujete cestu?
V nejbližší době, tedy termín máme v lednu, se chystáme do porodnice, čímž pro nás začne něco nového. Další dobrodružství, na které se těšíme a co bude dál, to se uvidí. Takže naše další cesty po světě jsou spíše virtuální a tak se vracím na místa, kde jsem už byl.
Děkuji za rozhovor!
Osobní stránky Martina Jirmana najdete na: http://www.martinj.unas.cz/
To je opravdu těžká otázka, protože nemám svoje nejoblíbenější místo a míst, kam bych se chtěl podívat, existuje mnoho. Ale určitě by to bylo někde na jihu, někde, kde začíná jaro, kde je teplo a delší dny. Protože mám rád hory, tak třeba Bolívie, to je země, kam bych jel hned, taky proto, že jsem tam ještě nikdy nebyl.
Co neobvyklého vám na cestách zachutnalo a které jídlo jste jen okukoval a neodvážil se ho vzít do pusy?
Na cestách jsem ochutnal mnoho pro mě nových jídel a mnohé z nich bych doma určitě nejedl. Třeba právě v Jižní Americe, kde jsem cestoval autostopem, řidiči zastavovali na jídlo u různých hospůdek na cestě a když byla polívka, tak to byla sopa de cabeza (polívka z hlavy). V talíři ležela ovčí čelist i se zuby, často hodně obroušenými. Myslím, že zkušený pastevec by mohl lehce odhadnout stáří zvířete. Řidiči vytáhli čelist z vývaru a okusovali z čelisti dásně, dělal jsem to po nich.
V Indii jsem našel na dně polívky slepičí pařát, tenkrát jsem obdaroval hladového psa.
Jihovýchodní Asie je asi místem, kde lidi jedí pro nás nejexotičtější pokrmy, smažené pavouky, holátka, cvrčky, vajíčka s malým kuřátkem, červy, brouky, žáby, krysy, hady….Vzpomínám si, že jsem mezi pečenými krysami vybíral kuřecí stehýnka a křidýlka, hada jsem nikdy nevzal do pusy, protože nemám rád živé hady a pečený had mě nikdy nelákal.
Když cestuji, tak se masu spíše snažím vyhnout, problém je v tom, že často jsem si nebyl jistý, co vlastně jím. Když nevím, jak si objednat, tak prostě nazdvihnu u hrnce s jídlem pokličku a ukážu na to, co se mně nejvíc líbí. V Asii je to zcela běžné - vaří se přímo na ulicích.
Zažil jste na cestách nějaký dramatický moment? Jaký?
Zažil jsem okamžiky, kdy mně opravdu teklo do bot a v těchto chvílích jsem si přál posunout čas. Někdy jsem sám sobě v duchu posílal pozdrav do doby budoucí, kdy to všechno bude za mnou.
Jedno z takových dramat se odehrálo v Kolumbii, tenkrát jsem stopoval z Turba, směrem Medellín. Za Turbem byl poslední kontrolní bod obsazený kolumbijskou armádou, další území už bylo pod kontrolou povstalců nebo drogového kartelu.
Chytil jsem dobrého stopa až do Medellínu s náklaďákem, projížděli jsme horami pokrytými neprostupnou džunglí, až jsme dojeli k několika chatrčím, kde bylo kontrolní stanoviště povstalců. Zastavovali zde všechna auta, řidič mi řekl, že budeme pokračovat až další den. Kolem pobíhali muži s pistolemi v rukou. Přistoupili ke mně dva chlapíci, chtěli pas, říkal jsem jim, že pas můžu ukázat jenom policii. Nato mně odvětili, že jsou od tajné policie. Cítil jsem z nich alkohol, chtěl jsem, ať mně ukáží policejní legitimaci. Na což jeden z nich sáhl pod košili a vytáhl pistoli, že to je jejich legitimace. Pas je neuspokojil, chtěli vidět kolik mám peněz, ale to už jsem jim neukázal. V noci jsem spal s řidičem v boudě, která byla hotelem bez elektriky, jenom dvě postele ztlučené z kulatiny, podlaha z ušlapané hlíny. Opět si pro mě přišli, začali tlouct na dveře a chtěli ať jdu ven, dveře byly bez zámku, zajištěné jen kouskem špagátku. Dělal jsem mrtvého brouka, prosil jsem řidiče, ať něco udělá, hrozně jsem se bál, kdybych se ztratil, nikdo by mě nehledal. Řidič se s nimi chvíli hádal a ještě dlouho jsem slyšel, jak se dohadují za dveřmi. Byl jsem tak unavený po přechodu Dariénu, že se mi podařilo usnout. Myslím, že můj anděl se moc nevyspal. Ráno jsme pokračovali dál, když na nás na dalším kontrolním stanovišti zamával jeden z „tajných policajtů“ zatrnulo mi, ale do Medellínu jsem dorazil v pořádku.
Setkal jste se na cestách s pašeráky. Kde jste na ně narazil, co pašovali a dozvěděl jste se od nich něco zajímavého?
Pašeráků jsem na svých cestách potkal stovky. Nejčastěji jsem je potkával na hranicích. Někdy je cestovatel chtěnechtě zapojen do této činnosti také, třeba když sebou veze něco, co je v dané zemi zakázané, např. salám, který obsahuje vepřové maso, je zakázán dovážet do některých muslimských zemí.. A co se pašuje, snad úplně všechno - jídlo, oblečení, literatura, zbraně, peníze, elektronika, drogy legální i nelegální, zvířata a dokonce i lidé. Myslím, že není dobrý nápad vyptávat se pašeráka co pašuje, mohlo by to vzbudit podezření. Vzpomínám si na hranice mezi Thajským a Kambodžským královstvím. Zatímco my jsme šli přes most, kde jsme procházeli důkladnou celní a pasovou procedurou, kdy nás fotili a skenovali pasy, zatímco pod mostem procházely zástupy lidí s obrovskými balíky na hlavě.
Neodradilo vás ani navštívit ilegální zlaté doly. Proč jste se tam vydal a podařilo se vám setkat s nějakým zlatokopem?
Ilegální zlaté doly jsem nenavštívil záměrně, ale ležely na pašerácké stezce v deštných tropických pralesích v pohoří Serrenía del Darin, po které jsem šel z Panamy do Kolumbie. Věděl jsem o zlatokopech od domorodých indiánů, kteří žijí v pralesích Dariénu. Měl jsem strach a chtěl jsem se zlatokopům vyhnout, protože jsem nevěděl jak mě uvítají, ale jak se ukázalo, jsou to normální lidé. Bydlí v jednoduchých provizorních chýších uprostřed džungle, do nejbližšího obchodu to měli dva dny cesty. V těchto končinách je mnohem těžší vydělat dostatek peněz na uživení rodiny a tak se chytají každé příležitosti i když není zcela legální. Odlehlost ilegálních dolů uprostřed těžko prostupné džungle kam nevede cesta - všechno se nosí na zádech, chrání zlatokopy před rukou zákona.
Když se řekne zlato, tak si představíme velké bohatství, ale tito lidé určitě nebyli žádní boháči. Kdo z nás by chtěl bydlet s rodinou v otevřené chýši uprostřed džungle, kde kromě divokých šelem, jedovatých hadů a hmyzu operují polovojenské povstalecké jednotky (FARC,AUC)?
Jistě jste se setkal se spoustou lidí. Našel jste si i nějaké přátele? Nebo na jakého zajímavého člověka rád vzpomínáte?
Cestování má jednu nevýhodu a tou je, že když člověk začne navazovat přátelství, trochu se rozkouká a blíže pozná dané místo kde zrovna pobývá, cestuje nebo pracuje, přijde čas, kdy si zabalí batoh a jede dál. Samozřejmě mám hodně kamarádů kolem světa pro které jsem pracoval nebo se kterými jsem se potkal.
Jednou jsem šel pěšky v Indii ve státě Himachal Pradesh v údolí Pravati na úpatí Himaláje, bylo mně špatně a potřeboval jsem si odpočinout. Všiml jsem si maličkého domečku bez oken asi velikosti garáže. Nakoukl jsem dovnitř, byl prázdný, jen jedna rohož a hrnec v rohu, myslel jsem, že tam nikdo nebydlí, lehl jsem si dovnitř na rohož. Za chvíli jsem si všiml velké blížící se fůry roští na ramenech malého staříka a uvědomil jsem si, že jsem mu vlezl do jeho domku a rohož na níž jsem ležel, byla jeho postelí. Byl jsem s toho vykulený víc než ten děda, začal jsem se omlouvat. Děda se usmíval a říkal okay, připadlo mi, že nebyl vůbec překvapený, jako kdyby mě čekal. Nalámal roští a uvařil jídlo. Nejdřív pro mě, protože měl jenom jeden talíř, poté se najedl sám. Když jsem mu ráno dával peníze, tak je odmítal. Na takovéto setkání rád vzpomínám.
Kam se v nejbližší době chystáte a na kolik dní či měsíců plánujete cestu?
V nejbližší době, tedy termín máme v lednu, se chystáme do porodnice, čímž pro nás začne něco nového. Další dobrodružství, na které se těšíme a co bude dál, to se uvidí. Takže naše další cesty po světě jsou spíše virtuální a tak se vracím na místa, kde jsem už byl.
Děkuji za rozhovor!
Osobní stránky Martina Jirmana najdete na: http://www.martinj.unas.cz/
