Petr potkal Lucii. Tedy spíš Lucie potkala Petra. Lucii se Petr líbil, nechtěla ho nechat utéct, a tak musela mluvit. Byla zmatená a roztržitá, ale povedlo se. Bylo rande. Byla procházka a bylo víno. A pak ještě jedno rande. Petr nebyl moc hezký, ale byl vysoký, měl brýle a byl hubený, a to, jak se ví, se Lucii moc líbí. To je slabé slovo, moc líbí. Lucii se přímo podlamovaly nohy. Milovala, když se takový Petr musel trochu ohnout, aby ji políbil do vlasů. A když se na ni díval skrz ta skla. A tak chtěla další rande. Líbat se v parku, drtit si zápěstí, poslouchat nesmysly. Tedy Petr nemluvil nesmysly. Chtěl se podívat k Lucii do bytu. Moc ho zajímalo, jaké mají v Podolí byty. Chvílemi se zdálo, že je to jeho životní cíl, podívat se do nějakého bytu v Podolí. Jenže Lucie byla cudná. Lucie byla nechutně cudná. Vymlouvala se na nezajímavý byt. Je to prý byt, jako každý jiný.
Mezitím, co přemýšlela Lucie doma o tom, jestli je její byt skutečně tak nezajímavý (rozhodně nebyl), Petr se radil. Poradil se s kamarádem. Byl to odborník na bytovou problematiku a vymyslel strategii. Úplně jednoduchou. Ať jí ukáže svůj byt. Ten je rozhodně zajímavý. A pak se uvidí.
A tak se vidělo.
Podzimní večerní rande v parku po deváté hodině postrádalo romantiku, neboť rtuť teploměru napovídala, že pod peřinou by bylo lépe. Aspoň Petra to napadlo. Napadlo...,,on vlastně popravdě na nic jiného nemyslel. A tak se stalo, že při čekání na tramvaj, ač každému z nich jela na jinou stranu, popadl Lucii za ruku a odtáhl ji do té své. Tedy tramvaje. Zatím. Lucie jen koulela očima a dělala, že neví co se děje. Po cestě nemluvili. Oba věděli, že se jede na čaj. Takový čaj po večerním vysedávání v parku v říjnu, dělá hotové zázraky.
Na chodbě si kromě bot sundali téměř vše. Lucie zjistila, že Petr neumí rozepínat podprsenku jednou rukou. Ale nezdržovala se detaily a shodila ze sebe vše, co by jí mohlo překážet při pití čaje.
Milovali se na chodbě, v kuchyni (neměl umyté nádobí), v pokoji, v koupelně (gumový závěs s lachtany byl příšerný), v ložnici na koberci (byl tam dlouhý zrzavý vlas ) a Lucie celou dobu myslela na to, jestli je to správné. Petr si byl jistý tím, že je to správné. Dokonce se zdálo, že na chvíli zapomněl i na byt v Podolí.
Pak si lehli do postele a koukali do stropu. Petr myslel na to, jestli tam Lucie zůstane až do rána. Jeho byt nebyl připravený na to, aby v něm nějaká žena snídala, čistila si zuby a zbytečně se tam rozhlížela. Myslel taky na to, že by mu tam mohla chtít dělat nějaké změny a on je přece tak konzervativní. Potřebuje klid. Až tak daleko v tu chvíli domýšlel. Až tak daleko.
Lucie přemýšlela o tom, že by chtěla domů. Do svojí postele, zabořit hlavu do svého polštáře. Nechtěla se ráno probudit v tom cizím bytě, nebyla si jistá, jestli to, co právě udělala, skutečně chtěla. Byla si jistá, že potřebovala obejmout, ale jestli až tak hodně, tak tím si tedy jistá nebyla. Pomalu se zvedla a řekla, že už tedy půjde. Oba se tiše oblékli a došli na zastávku. Tam už se nemluvilo, jedna rychlá pusa a Lucie ještě mávla z noční tramvaje.
Petr si ještě uvařil čaj, přečetl pár stránek z rozečtené knihy a spokojeně usnul.
Lucie se doma dlouho sprchovala, trochu plakala, pak si pustila nějaku hudbu a dalo by se říct, že tu noc nakonec také docela spokojeně usnula.
Druhý den čekala nějakou zprávu, nějaký mail, nějaké zavolání. Uklízela, četla, uklízela, koukala z okna, koukala do počítače, pak zase uklízela, pak se ujistila, jestli jí opravdu funguje telefon, a pak si zase četla.
Petr mezitím zašel za kamarádem, probrali spolu strategii, politiku a fotbal. Petr ještě dodal, že se s ním něco děje a rozloučil se. Poslal Lucii zprávu: V parku, v osm?
Bylo sedm, Lucie si zkusila džíny, pak černé kalhoty, modrý svetr, zelené tričko, sukni, vlastně několik sukní, a pak zase džíny a šla do parku.
Pozdravili se a mlčky chodili. Bylo chladno. Dost chladno.
Pak se Petr zastavil. Obejmul Lucii a políbil ji do vlasů.
Lucie jen špitla: Bála jsem se, že to neuděláš...
A tak se stalo, že Petr konečně viděl, jaké mají v Podolí byty.
