Pozvánka na víkendový seminář o mezilidských a partnerských vztazích přišla od mé duchovní učitelky. Projdeme-li jím, píše, údajně sáhneme za hranice svých možností. Ano, už místo konání - Brno, tedy více jak 6 hodin cesty, mluví samo za sebe. Zvládnu-li to, říkám si, překonám se víc než dost. Kdeže....
Na uvítanou si všichni dopřáváme hlubokou relaxaci, prima. Představujeme si sebe sama ležící na trávě a necháme ve svých myšlenkách ostatní, aby k nám chodili a mluvili na nás. Kdo se vám vybavil? Seděl či stál? Přišel zleva či zprava a co říkal? Vzal vás za ruku? Podrobná analýza zjistí naše vztahy k těmto lidem a já překvapením nad tak pravdivým výkladem lapu po dechu.
To už ale přichází na řadu vztahy partnerské. Z časopisů děláme koláže našich (popř. budoucích, vysněných) partnerů. Každý se tak musí zamyslet nad přesnými požadavky a přáními. Samotné nás děsí síla té energie, co z toho vychází. A právě ona prý umí dotyčného "přitáhnout" do našich životů. Nuž uvidíme...Výsledek zarámujeme a podle starého učení Feng-Shui by měl být umístěn v pakuu partnerství.
Ke vztahům samozřejmě patří i odpuštění a tolerance. To nás má naučit jednoduché cvičení - myslíme přední částí hlavy, na úrovni čela. Tam se neustále honí myšlenky, přemítají křivdy, bolesti, nenávist, hněv. Přesuneme-li je však (imaginárně) na úroveň týla, začíná pracovat soucit. A ono to, jak se sami přesvědčíme, opravdu funguje a nelibost nahrazuje soucit a pochopení.
To, co jsem dosud zažila, je jen špetka toho, co mi má být odhaleno během večerního programu. "Nyní, " začíná učitelka Lenka," si pomocí čištění 2. čakry otevřeme vlastní podvědomí. Pravděpodobně na vás padnou staré zážitky, pocity, celý váš život. Nebývá to příjemné, oněch bolestivých vzpomínek je ale třeba se zbavit. Proto až skončíme, obraťte se ke zdi a dostaňte to ze sebe. Je to důležité!"
Přesně tak, je to nesmírně důležité. Vybavují se mi dávno zapomenuté zážitky z dětství, mluví ke mně lidé, kteří už nejsou mezi námi. Útržkovitě mi naznačují cestu, dávají rady. Místy mám až pocit, že ztrácím kontakt s vlastním tělem. To už mě ale probouzí emoce ostatních - smích, pláč, křik či obyčejná samomluva. Všichni si klademe stejnou otázku: "Můj ty bože, byla tohle vůbec pravda?" Samozřejmě té noci nikdo z nás neusne. Všichni v tichosti přemítáme to, co jsme se dozvěděli a konzultujeme to buď s Lenkou, či s vlastním vědomím.
Druhý den už je program pouze dopoledne a už ne tak náročný. Každý toho má dost, většině z nás se odkryly úplně jiné reality, možnosti a cesty. Zaplaťpánbu za tak dlouhou cestu zpět domů, dost času na to, abychom našli poslání toho, co jsme večer ve svém nitru objevili....
