Porazí Dakar teroristé?

Odjeli nikoliv směrem na španělskou Malagu, odkud se měli přeplavit na africký kontinent a po něm putovat do cíle v senegalském Dakaru, ale do svých domovů po celé zeměkouli. Nejslavnější a nejnáročnější rallye byla v pátek 4. ledna 2008, pro riziko teroristických útoků, zrušena. Většina závodníků bude domů dojíždět od pondělí do středy. Přes Francii a Německo kamióny o víkendu nesmějí.

Další paradox prožívali závodníci, kteří nestačili před oznámením zrušení závodu projít technickými přejímkami. Ještě v pátek odpoledne totiž museli absolvovat alespoň část administrativních přejímek, aby měli pořadatelé důkaz, že byli připraveni postavit se na start. Důkaz, na základě kterého jim bude vráceno startovné. To jen pro jednoho závodníka činilo 12 000 eur, tedy přes tři sta tisíc korun.
Volkswagen vyčíslil pár hodin po zrušení závodu své škody na 30 miliónů eur, což je asi 800 miliónů korun. Největší české týmy přijde letošní Dakar 2008 na 20 miliónů korun. Finanční ztráty však byly až na druhém místě. Spíš se stále vracela zásadní otázka: porazí terorismus legendu jménem Rallye Dakar? Její nový ředitel Etienne Lavigne to odmítá.

Smrtelnou ránu jubilejnímu ročníku zasadila už na Štědrý den vražda čtyř francouzských turistů a tří místních vojáků v Mauritánii. Viníky byli teroristé hlásící se k organizaci al-Kajdá. Ti hrozili i přímým útokem na konvoj rallye v průběhu závodu.V roce 1998 byli v Mali přepadeny Tatry, řízené Karlem Lopraisem a Bedřichem Sklenovským. Ten o svůj vůz přišel. Naštěstí teroristé střelbou nikoho nezranili. Loprais v tomto ročníku nakonec vybojoval čtvrté ze svých šesti vítězství.

„Namířili na nás samopaly, my jsme museli opustit Tatru. Všechny nás prošacovali a vzali, co podle nich mělo nějakou cenu, hlavně peníze. Vyrabovali ostatní auta, materiál a potraviny naložili na jednu z Tater a zmizeli s ní. Už jsme ji nikdy neviděli. Hrozné bylo, když nás skoro dvě hodiny drželi pod hlavněmi samopalů,“ vzpomíná Karel Loprais. ,,Nejhůř dopadl řidič, tuším z ruského kamionu, který zahynul, když s vozem najel na nastraženou minu..."

„My máme smlouvu na propagaci po celou sezónu. Dakar je jen jednou z akcí. Ustojíme to," tvrdí šéf  Tatra Teamu Milan Loprais.

Zklamaně tomu všemu přihlížím a vzpomínám na cestu do Paříže, kam jsme s ostatními novináři a cimbálovkou Technik Janka Rokyty, spěchali přivítat z Dakaru vítězného Karla Lopraise. Cesta autobusem trvala skoro celý den a noc. Bylo to náročné, jelikož mezi sponzory bylo petřvaldské uzenářství a frenštátská likérka.
Do Paříže jsme dorazili nad ránem, po hodině jsme se dostali až pod Vítězný oblouk, kam měla celá kolona vítězů jednotlivých kategorií přijet. Něco kolem osmé hodiny ranní, 16. ledna 1994, se objevily první motocykly, potom automobily a nakonec kamiony. Všichni za sebou měli na trase Paříž - Dakar - Paříž skoro 13 tisíc kilometrů. Tatra se na Champs Ellyseé báječně vyjímala. Slavnostní vyhlášení bylo nedaleko Paříže v Disneylandu.

,,Trochu mě bolí v zádech, ale v rehabilitačním centru v Rožnově pod Radhoštěm, kam se po závodě chystáme, se to spraví," usmíval se unavený Karel Loprais i jeho spolujezdci Radomír Stachura a Josef Kalina. ,,Vyměnili jsme deset pneumatik michelinek. A když v poušti dojdou? Koupí se od soupeře. Běžná cena je 4000 tisíce franků za kus, v průběhu závodu je soupeři prodávají za dvojnásobek. Podobné je to i s ostatními díly či naftou. Její spotřeba během písečných etap byla asi sto litrů na sto kilometrů..."

Téměř 14.000 závodníků z mnoha desítek zemí celého světa, stovky tisíc najetých kilometrů a 18 osudů těch, kteří k cíli u Růžového jezera už nikdy nedorazí. To je Rallye Dakar po třiceti letech. Historie tohoto nejslavnějšího dálkového motoristického závodu, vedoucího do senegalské metropole Dakaru, se začala psát 1. ledna 1979. Projekt se zrodil v mysli Francouze Thierry Sabina, když se během závodu Abidžan - Nice na svém motocyklu ztratil v Libyjské poušti. Drsný zážitek v něm vzbudil touhu zprostředkovat krásu i náročnost pouštních terénů také dalším závodníkům. On sám odvážnou ideu zaplatil svým životem...

,,Když jel Karel v roce 1986 Dakar poprvé, dvacet dnů jsme o něm nic nevěděli. Naše televize skoro nic nedávala, viděla jsem jen nějaké záběry u sousedů na satelitu. Byli jsme s Karlem domluveni, že když na trase uvidí televizní kamery, že zahouká a zabliká světly. To byl pozdrav pro nás..." říká ustaraně pod Vítězným obloukem se rozehřívající manželka Karla Lopraise Danuše, která vždycky před manželovým odjezdem na Dakar mu napeče jeho oblíbené tvarožníky.

Někdy mě napadne, že když může fotbalista vydělat za devadesát minut mezistátního utkání sto tisíc korun, pak takový řidič vítězné posádky v nejprestižnějším závodě kontinentu, jenž navíc dělá své firmě reklamu za miliony, musí mít odměnu s čísly končícími nejmíň pěti nulami.
Korel Loprais měl ještě nedávno daňový základ své mzdy 5 900 Kč, za závody Paříž - Peking, tedy měsíc šílené dřiny za volantem, dostal 15 tisíc čistého. Teprve jeho třetí vítězství v Dakaru mu přineslo skoro 70 tisíc korun...

,,Auta jsou můj život, kdyby mě to nebavilo, vydělával bych si jinak," tvrdí s pokrčením ramen. ,,Můj táta byl vyučený automechanik a s auty to uměl jako málokdo, přestože dělal na železnici. Ještě před Velorexem si sám udělal podobnou tříkolku, jen místo plachty měl plech. Tuto vášeň jsem po něm zdědil a už v patnácti jsem si udělal řidičák na jednostopá vozidla a koupil si Pionýra. Pak jsem dělal přes třicet roků zkušebního řidiče Tatry..."

Na start úvodního ročníku, který hostilo pařížské Trocadero 1. ledna 1979, se postavilo 170 účastníků. Vypsána byla jen jedna společná kategorie, závodníci projeli Francii, Alžír, Niger a Mali. Mezi pouhými 74 šťastnými posádkami, které zvládly nástrahy pouštního dobrodružství, byly také dva kamióny. V dalším roce se počet účastníků rozrostl o třetinu a začalo se závodit v dodnes platných kategoriích motocyklů, osobních automobilů a kamiónů.

Prvními Čechy, kteří se na Dakaru objevili, byli v roce 1985 členové dvou posádek jabloneckých Liazek. První z nich jela ve složení Jiří Moskal, Jaroslav Joklík, Radek Fencl a dokončila soutěž na 13. místě. Za volant druhého Liazu se posadil Francouz Alain Galland, jeho spolujezdci byli Zdeněk Kovář a Josef Brzobohatý. Tento kamión se nakonec také do cíle dostal, už však bez svého původního řidiče, který nevydržel nápor jednoho z nejtěžších ročníků dakarské historie a závod vzdal. Do Dakaru tehdy dorazila jen šestina účastníků.

Soutěžní stroje byly vždy vybaveny nejmodernější technikou, navigační přístroje na bázi GPS se na Dakaru používají už od roku 1992. Na stupně vítězů se naposled podařilo prosadit posádce Tatry řízené Alešem Lopraisem, nástupcem svého strýce Karla, jež šestkrát stanul na stupni nejvyšším.

Vítězové Rallye Dakar s více než třemi triumfy:
Devět vítězství získal Stéphane Peterhansel (Francie) v kategorii motocykly a automobily, šest zlatých medailí si z Dakaru odvezl Karel Loprais (ČR) v kategorii kamiónů a pět prvenství si zajistil Cyril Neveu (Francie) na motocyklu.

Autor: Břetislav Olšer