O malých čtenářích i knižních titulech pro děti jsem si dne 22. srpna 2007 povídala s Mgr. Ivanou Tůmovou, která působí v říčanské Husově knihovně. Tato instituce má skvělé renomé a její fond v současnosti čítá na sto tisíc svazků. Mnozí si zde vytvářejí vztah ke knihám už od útlého dětství. Pojďme si nyní představit soudobého dětského čtenáře tak, jak ho vidí - díky svým četným profesním i osobním zkušenostem - Mgr. Tůmová.
Vzpomínáte si na svou nejoblíbenější knížku z dětství? Čím Vás tehdy upoutala a jak k Vám promlouvá dnes?
Mnohokrát jsem se vracela ke knize Švýcarský Robinson. Upoutala mne napínavým dobrodružstvím, které jsem s jejími hrdiny zažívala. Chystám se ji číst se svým synem.
Pozorujete rozdíl mezi generací čtenářů v době Vašeho dětství a současnými malými čtenáři? Jsou dnes děti náročnější?
Rozdíl pozoruji značný. Já si z dětství vzpomínám na stejné fádní věci, které nebyly příliš barevné. Všechno bylo podobné a nebyla možnost vybírat a srovnávat. Dnes jsou děti obklopeny tolika barvami, lákadly a tak technicky dokonalými přístroji, že se těžko orientují. Je to dobou, děti a dětští čtenáři jsou náročnější. Zajímají se o vše možné, bohužel nejvíce však o počítačové hry. Mají možnost vybírat si z obrovské záplavy informací. Dnešní doba rozhodně vyhraje srovnání týkající se rozmanitosti a nápaditosti nejen knih a časopisů, bohužel mi přijde přetechnizovaná a uspěchaná.
Nabízí se samozřejmě palčivá otázka, zda je o knížky v době dokonalých technických vymožeností ještě vůbec zájem. Jaké jsou Vaše osobní zkušenosti?
Ano, zájem o klasickou knihu stále je! Naštěstí jsou čtenáři staré dobré knize věrni. A to je dobře, že i v dnešním bezdrátovém a virtuálním prostředí sáhneme po knize. Má osobní zkušenost je velmi dobrá a pozitivní, ráda pracuji s počítačem a komunikuji se světem, ale jako formu odpočinku volím svou dobrou přítelkyni, knihu. Nejen já, ale i mé okolí čte knihy.
Máte pocit, že rodiče vedou v současné době děti k zájmu o četbu?
Ano, mám ten pocit. Někteří rodiče přivážejí potomka do naší knihovny již v kočárku, v útlém věku a to je dobře. Nenásilnou formou, pomocí obrázků, leporel a dětských obrázkových knih se děti seznamují se světem informací. Velmi mne těší pohled na rodiče a děti, jak si vybírají a doporučují knihy navzájem.
Po jakých titulech je nyní mezi malými čtenáři největší sháňka? Nepočítám-li pochopitelně poprask okolo knihy s názvem „Harry Potter“.
Oblíbené tituly: časopis Čtyřlístek i jeho vázané podoby velkoformátových publikací, komiksový časopis Kačer Donald, Asterix a jeho přátelé, Kocour Garfield, náš kocour Mikeš, Kmotra liška, Pán prstenů, Eragon a Eldest, Piráti z Karibiku. Z populárně-naučné literatury bych se ráda zmínila o edicích Děsivé dějiny a Děsivá věda, které vtipnou formou přibližují dětem historii a různé vědní obory, tituly Prohnilí Římané, Přesolené oceány, Mrazivé póly, Bouřlivé počasí a jiné.
Vím, že Vaše knihovna pořádá besedy pro školy i další zájemce. Lze vypozorovat, v jakém věku jsou děti ke knížkám nejvstřícnější?
Besedy pořádám často, ráda pracuji s dětmi. Sleduji, že zájem o knihy mají již malé děti, hlavně o leporela a obrázky. Školkové děti se zajímají o pohádky a večerníčkové postavičky. Školní děti hledají literaturu úměrně svému věku, najdou si, co potřebují do školy, a potom si hledají knihy podle svých zájmů. Zájem je hodně o literaturu o chovu domácích mazlíčků, také se velmi půjčují nejrůznější návody na výrobu výtvarných a ručních dárků.
Řekla bych, že asi nelze stanovit věkovou hranici, je to individuální.
Jak se díváte na povinnou školní četbu – exemplárním příkladem budiž Němcové „Babička“ či Nerudovy „Povídky malostranské“. Je rozumné „vnucovat“ násilně dětem tituly z klasické české literatury? Neměly by k nim raději dospět časem samy a nebo je přenechat jiným, pro které mohou být inspirativní?
V povinné četbě do školy jsem zaznamenala posun. Bývá totiž možnost výběru z více titulů doporučené literatury. Je to na jednotlivých školách a na učitelích. Němcové Babička je stálicí povinné literatury, ale myslím si, že pro dnešní děti je jazyk zastaralý. O Malostranské povídky je také zájem, ale já osobně bych výběr nechala na dětech. Myslím si, že znát autory a jejich díla je správné a svědčí to i o úrovni vědomostí. Třeba hodně lidí se k tomu, co četli nuceně ve škole, vrací v dospělosti dobrovolně, protože si to prostě teď chtějí přečíst.
Znáte nějaký zaručený recept, jak vzbudit u dítěte celoživotní úctu a obdiv ke knížkám? Jistě to není jen záležitost školy, ale především rodiny. Nebo se snad mýlím?
Jak bude dítě vedeno rodiči, sourozenci, pedagogy, to vše ovlivní mimo jiné i jeho vztah ke čtení. Hodně dětí k nám do knihovny přivedou také kamarádi, a to je dobře. Záleží na vzorech, pokud se doma čte a dítě vidí, že to je normální, tak bude pravděpodobně číst také a jeho vztah ke knihám bude pozitivní. Pokud se nečte doma nic, tak stěží uvidíme zájem o knihy. Ale mohu se mýlit, a i v prostředí nenakloněné knihám, může vyrůst dobrý a kvalitní čtenář, který se bude ke knize umět chovat s úctou.
Na závěr nám, prosím, prozraďte pár tipů na zajímavé tituly, se kterými bychom mohli u děti uspět?
Doporučování literatury je složitá věc, někdy někomu doporučíte svou oblíbenou knihu a jemu se třeba vůbec nelíbí. Pro nejmenší čtenáře bych doporučila Kocoura Vavřince, Felixe, Barbánka a nejrůznější české i světové pohádky, pro větší čtenáře třeba detektivní příběhy od Vojtěcha Steklače či Thomase Breziny. Opakuje se zájem o knihy Jaroslava Foglara, nic nezkazíme komiksy a mnoha ostatními knihami. U nás v knihovně dokážeme každému čtenáři najít tu „jeho“ publikaci odbornou či oddechovou.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám mnoho osobních i profesních úspěchů.
