Přijeli jsme v pěkným fáru. Zkoušela jsem to řídit a byla jsem z tý síly motoru úplně pryč. Jako z něho. Měl zkušenosti staršího pána a jeho rady do života jsem podvědomě vnímala. Přišly mi někdy úplně blbý, ale něco mi říkalo, že se budou hodit. Dál pokračoval vlakem z odlehlého pohraničního nádraží.
Měla jsem na sobě dost upnutý džíny.
Cítila jsem pohledy všech na svým zadku. Trochu jsem s ním zakroutila, když kolem nás procházeli dělníci. Úplně se před nima dmul pýchou, jakej je to frajer, že si vede takovou mladou kost a ještě k tomu s takovou prdelí. Hned mě přes ní pohladil, od kapes dolů.
Už to na mě zase šlo.
Ta pitomá chmura z odloučení, které přicházelo pořád a pravidelně. Chtěla jsem ho mít doma a myslela na rodinu s ním a na děti. On byl samý obchod a rady do života. Já ale chtěla zařizovat kuchyň a mít už od všeho pokoj. Snad se brzo vrátí, snad se někdy vrátí úplně, říkala jsem si. Dal mi další pusu na rozloučenou a tlačil mě do čekárny. Nebyl tam nikdo, jen výhled na sluncem nasvícené hory. Bylo mi vlastně úplně hrozně. Jeho zajímalo jak mi rychle stáhnout džíny, ale to, že to už dlouho nesnesu, necejtil. Chtěl to tam a mně to bylo jedno.
Nakonec se se mnou loučila šťastná tvář zachovalého postaršího krasavce. Byl spokojen, dostal na svém výletě co chtěl. Takhle mu to vyhovovalo a já už to znala.
Na cestě domů jsem si motor tolik neužívala a brzy ho vrátila na dobro.
Prázdná nádražní čekárna
07.02.2006
Byla to prostě prázdná nádražní čekárna. Vyprovázela jsem ho. Už zase. Vždycky odjížděl směr západ a já tu zůstávala navzdory strastem s rodiči a s přiblblými kamarádkami. Hodně jsem se tím týrala, můj mozek byl vždycky přemejšlivější, než jsem chtěla. A zaobíral se směry, které jsem si nevybrala.
Autor: Hana Vašková
