Ale báječně se hodilo nabalit to informacemi o tom, jak je město štědré a jak se postará o bezdomovce. A co dál? Rtuť teploměru stoupne a vraťte se pod most, do parku, můžete se přikrýt včerejšíma novinama? Jenom jim to pomohlo přežít několik mizerných dnů. Jenže spoustu dalších je čeká.
Zaměstnanej, najedenej, bydlící přizpůsobivej občan se štítí toho špinavýho, kradoucího, fetujícího alkoholika. Jenže si přiznejme, kolik z nás by mělo ten vyhřátý pelíšek, nebýt trochu štěstí nebo pomoci rodiny. Někdy je to jen deprese, někdy smůla a někdy se všechny vazby můžou rozdrolit během jednoho dne, jedné hodiny. Záleží na vůli, síle osobnosti. Pokud ale někdo nemá nic z toho, může skončit pod mostem. Možná s nadějí, že je to na pár dní. Než mu dojde, že z týdne je měsíc a z měsíce pět let. První panák, první mrtvej parťák, první krádež a je z něho ten, před kterým si zacpáváme nos v tramvaji. V tomhle stavu už není možnost volby. Jenom přežít. A město teď projevilo pokrytecký čin, pomoci přežít.
Těm lidem ale nikdo nepomáhá k návratu. Mnozí po tom asi ani netouží, protože ztratili pojem o času i prostoru. Ale i kdyby jeden z deseti, z padesáti... Vrátit do jednoho prázdného pohledu kousek života. V tom srabu se jinak než s lahví přežít nedá. Kdyby to dokázali sami, tak jich není plné nádraží a stanové městečko není narvané k prasknutí.
Kde na to vzít? To nevím. Na kolik lze vyčíslit hodnotu důstojného lidského života?
