Ptačí klauni

Kolébavou chůzí připomíná papuchalk ploskozobý, známý též jako papuchalk bělobradý (Fratercula arctica), tučňáky. Na rozdíl od nich je menší, asi jako holub domácí, a dovede obstojně létat. Nejbližšími příbuznými papuchalků jsou alky, s nimiž tvoří jednu společnou čeleď alkovitých (někdy řazenou jako podčeleď do čeledi rackovitých). Většinu života tráví na hladině moře a hnízdí obvykle na skalních útesech. Dovedou se výborně potápět do velkých hloubek a živí se především rybami. Vyvádějí jedno mládě a tvoří často velké kolonie.

Na pevnině se papuchalci zdržují jen v době hnízdění. Po zimě strávené na vlnách rozbouřených severních moří se na jaře uchýlí na pobřežní útesy a v jejich chudé půdě si vyhrabou podzemní nory dlouhé jeden až jeden a půl metru. Často použijí chodby vybudované v předešlých sezonách a někdy při tom musí vyhnat i nevítané vetřelce. Vlastní páření se odbývá na mořských vlnách ještě před příchodem na pevninu.

V péči o jediné vejce a v krmení mláděte se oba rodiče poctivě střídají. Přinášejí mu obvykle hned několik ryb najednou. Papuchalk ploskozobý si drobné rybky dovedně skládá napříč v horní části zobáku, která je opatřena zpětnými háčky. Úlovek na ně natlačí jazykem, aby mu při příštím otevření zobáku nevypadl. Při návratu do hnízdní nory mu obvykle na obě strany zobáku trčí pořádný svazek rybích těl. Někdy se ovšem stane, že cestou narazí na loupeživého racka a musí mu část úlovku odevzdat jako vynucenou daň.

Při lovu se papuchalk dovede potopit až do šedesátimetrové hloubky a pomáhá si při tom především křídly. Jeho hlavní kořistí jsou malí sledi a smačkové. Populace smačků se však v poslední době v mnoha mořích rapidně ztenčila a papuchalci místo nich loví tenké rybky z čeledi jehlovitých. Ty jsou však výrazně delší a mláďatům hrozí, že se při jejich pozření zalknou.

Nevalní letci
První samostatný let podniknou mladí ptáci obvykle po čtyřiceti až padesáti dnech života. Ovšem ani v dospělosti nejsou dobří letci. S malými křídly musí vynakládat velkou námahu, aby se udrželi ve vzduchu, a při startu si pomáhají rozběhem nebo skokem ze skalního útesu. Obtížným manévrem bývá i přistání na úzkém skalním výběžku, které občas končí několika kotrmelci. Při pohybu ve vodě jsou však malá křídla dokonalým nástrojem k veslování. S jejich pomocí dokážou ptáci snadno a dokonce i s určitou elegancí sledovat kořist.

Rozšíření
Papuchalk ploskozobý obývá široké oblasti severní Evropy, Asie a Severní Ameriky. V Evropě jich žije asi šest až osm milionů, z toho polovina na Islandu. Další velké kolonie papuchalků jsou v Norsku, ve Velké Británii a na Faerských ostrovech nebo na Newfoundlandu. Papuchalci zatím nejsou ohroženi. Na Islandu a na Faerských ostrovech se papuchalci loví a jsou tam považováni za místní delikatesu. Větší ohrožení než lov představuje pro populace papuchalků úbytek přirozené stravy, konkurence racků a suchozemští predátoři, například potkani, kočky nebo psi.

Další druhy
Papuchalk chocholatý (Fratercula cirrhata) tvoří v době hnízdění mnohatisícové kolonie v Britské Kolumbii v Kanadě, na Aljašce, na Kamčatce, na ostrovech v Beringově moři a v dalších místech. Jeho výrazným rysem je především nápadná bílá chocholka po obou stranách hlavy.
Papuchalk černobradý (Fratercula corniculata) má bělostné líce s výraznou černou linkou za okem. Hnízdí často s dalšími alkovitými ptáky na ostrovech východní Sibiře, Aljašky a Britské Kolumbie. Způsob života a lovu je obdobný jako u papuchalka ploskozobého včetně napichování drobných rybek na horní okraj zobáku.
Papuchalk růžkatý (Cerorhinca monocerata) je velmi blízkým příbuzným předchozích druhů, i když je řazen jako jediný žijící zástupce do samostatného rodu Cerorhinca. Má nenápadné šedohnědé zbarvení a výrazný rohovitý výrůstek na horní části zobáku. Hnízdí na tichomořském pobřeží USA, Kanady, Japonska, Koreje, Číny a Ruska.


Zdroj: 100+1