Původ násilí?

Jak je možné, že v lidské společnosti existuje tolik zla? Kde se v člověku bere? Kdo ho působí? Jak se ho zbavit? Už v dávné minulosti většina náboženství hledala na tyto otázky odpověď. Například křesťané viděli původce všeho špatného v praktikách ďábla. Dualistická náboženství, jako třeba manicheizmus, který se zformoval ve třetím století v Persii, vycházela z existence dvou protichůdných světů ovládaných dvěma bohy, bohem dobra a bohem temnot. Většina psychologů je dnes přesvědčena, že původ zla je třeba hledat v člověku samém, ale také v podmínkách, do kterých se dostane.  

Na začátku to bývají drobné bezohlednosti, kterými chce jedinec prosadit své zájmy na úkor druhých. Škála používaných metod se ale může stupňovat až ke znásilnění či loupežné vraždě.  

Proč se vůbec lidé velkou většinou chovají morálně? Třeba proto, že z dlouhodobého hledis­ka se přímé násilí nevyplácí. Podle amerických statistik přinese přepadení jedné čerpací stanice pachateli v průměru 300 dolarů, tedy částku, pro kterou by většina občanů rozhodně neriskovala pobyt ve vězení. Na rozdíl od filmů, kde si lupič nejprve vypracuje rafinovaný plán, jednají skuteční zločinci často zkratkovitě a trpí nedostatkem sebekontroly.  

Je snad rychlé využití příležitosti bez ohledu na možné ztráty součástí naší genetické výbavy? Někteří psychologové jsou přesvědčeni, že takové jednání se v průběhu evoluce mnohokrát osvědčilo a je tedy výsledkem dlouhodobé adaptace, nikoli poruchou lidského chování. Ovšem existuje jistý práh, který určuje míru agrese, a normální jedinec ho zpravidla nepřekročí. Častá prezentace násilí v médiích ale po­dle názoru odborníků tento práh oslabuje a od útlého dětství navozuje dojem, že ztráta sebekontroly a agrese jsou zcela normální.

Sadizmus
Sadisté vychutnávají utrpení svých obětí, a jsou proto oblíbeným námětem hororových filmů. Ve skutečnosti není počet sadistů tak velký, jak se může zdát. Mezi pachateli násilných činů představují sadisté celosvětově zhruba pět procent.  Většině lidí nedělá pohled na utrpení jiných žádné potěšení a při představě, že by měli druhým lidem způsobit bolest, pociťují vnitřní odpor. Při vyšetřování nechvalně známého policejního praporu č. 101, který měl za nacistické říše na svědomí přes osmdesát tisíc vražd, narazili vyšetřovatelé na záznamy o tom, že někteří jeho příslušníci odmítali střílet do bezbranných obětí. Při výsleších uváděli, že hlavní roli u nich při odmítnutí násilí nehrály etické nebo politické zásady, ale obyčejný fyzický odpor.

Část lidí si ale na brutální přístup může zvyknout a vraždění se může dokonce stát i posed­lostí, i když v člověku existuje určitý mechanizmus, který rozvinutí brutality brání. Je to pocit viny a pozdější výčitky svědomí. Ospravedlnění nebo zdůvodnění činu hraje už při přípravě násilné akce často významnou roli. Při dobývání Ameriky tímto způsobem fungovala představa, že zarputilí pohané se brání přijmout křesťanskou víru. Jindy, zejména ve vztahu k některým etnikům, to může být uměle živená představa méněcennosti oběti nebo naopak její možné agrese, záludnosti či nebezpečí, které od ní plynou.  

Poměrně malou skupinu tvoří psychopati, kteří nemají žádné zábrany, a proto se dopouštějí násilí opakovaně. Výzkumy ukázaly, že chladnokrevnost a nedostatek emocí lze u těchto osob objektivně prokázat už při testech mozkových funkcí, které vykazují změny.

Ublíženost
K významným kořenům agresivity a násilí patří zraněné sebevědomí. Zvlášť ohroženi jsou v tomto směru narcisisté, kteří už svým založením trpí přehnanými představami o sobě samých. Z toho pak automaticky vyplývají střety s osobami, které podobný názor nesdílejí, a často i snaha o krutou pomstu.  

Víra a ideologie
Náboženský fanatizmus a dog­matické ideologie bývají nezřídka zdrojem zla a agresivity. Pachatelé v těchto případech vystupují většinou kolektivně, ve skupinách a zahrnují velkou část populace, zejména mužů. Příklady masakrů ve jménu víry najdeme již v bibli ve Starém zákoně a prolínají i dalšími dějinami křesťanství například v podobě křižáckých válek, španělské inkvizice a podobně. Také v islámu jsou masakry ve jménu náboženství stále častější.

Pokud se na vraždách podílí velká skupina lidí, jednotlivec je pouze malým kolečkem a nepociťuje osobní zodpovědnost. Navíc v praxi masivní agresi obvykle podporuje a umožňuje propaganda, která líčí protivníka v nejčernějších barvách, případně zdůrazňuje, že nepřítel představuje vážnou hrozbu pro celou společnost. Násilnosti ve jménu skupinové ideologie pak provádějí obvykle docela normální, obyčejní lidé, kteří jsou přesvědčeni, že dělají prospěšnou věc nebo že jejich činy jsou dokonce hrdinstvím.

Ani dnešní sebevražední atentátníci z řad muslimů nejsou většinou žádní psychopati nebo zoufalí vyděděnci. Podle psychologů to údajně bývají inteligentní a oblíbení mladí lidé, dobře integrovaní v rodině i v okolí, nejnověji i matky přesvědčené o správnosti toho, co dělají, nebo docela malé děti, které se cítí hrdinsky. Nejde tedy většinou o zoufalce, mentálně zaostávající nebo depresivní osoby.  

Je zřejmě otázkou společenské a osobní konstelace, kdy a zda vůbec se v člověku zlo, násilí a agresivita v abnormálním měřítku projeví. Podle některých psychologických studií se žádný člověk potenciálnímu zlu v nitru nedokáže stoprocentně ubránit. Otázka, jak by se člověk zachoval v určité situaci a zda by odolal lépe než ti, kdo selhali, je ale ryze hypotetická. Rozhodující je nejen člověk, jeho přesvědčení a kvality, ale také podmínky, které násilí mohou vyvolat.

Zdroj: 100+1