Růžové město

Růžové město nedostalo svou přezdívku náhodou. Sytou růžovou barvou skutečně září nejen mohutné hradby starého města, ale i všechny budovy a památky. Barva ovšem není to jediné, co tvoří výjimečnost této svérázné rádžasthánské metropole. Džajpur je také prvním skutečně pečlivě naplánovaným městem v Indii.

Obrovitá mandala
Dnešní hlavní město indického Rádžasthánu bylo založeno teprve roku 1727. Tehdy dvacetiletý Džhajsinh II. do té doby vládl rozlehlé říši kučvažských Rádžputů z pevnosti Amber, která se nachází jen několik kilometrů od dnešního Růžového města. Nadaného mladíka, kterého císař Aurangzeb pro jeho inteligenci a všestranné nadání poctil titulem Savai, což znamená Jeden a čtvrt, donutil postavit nové sídlo nedostatek vody v pevnosti. Na návrzích města se Džhajsinh II. sám podílel a během pouhých osmi let na dně vyschlého jezera vzniklo okouzlující město, které panovník pojmenoval po sobě – Džajpur.

Město sklidilo obdiv a nadšení. Jeho projekt vznikal podle přísných pravidel starých architektonických textů a v podstatě znázorňuje obrovitou mandalu (magický obrazec). Obdélníkový půdorys je rozdělený do pravidelných bloků, čtvrtě jsou pravoúhlé, široké přímé ulice zajišťují prostor a vzdušnost. V Indii plné křivolakých uliček, nalepených domků a neprůjezdných ulic něco naprosto nevídaného. Sytá barva hradeb a budov, která městu vysloužila přezdívku Růžové město, součástí původního plánu nebyla. Za ni vděčí Džajpur až návštěvě prince z Walesu v roce 1853. Na jeho počest dostalo město i s hradbami nátěr tradiční barvou rádžasthánské pohostinnosti.

Srdce města
Jednou z nejdůležitějších částí Džajpuru byla palácová oblast v srdci města. Její součástí je i Městský palác, který byl mnohokrát přebudován Džajsinhovými následníky. Tvoří jej nádvoří, zahrady a paláce ve směsi rádžputského a mughalského stylu, které jsou dnes zčásti přístupné veřejnosti. Prostory paláce stále obývá potomek posledního mahárádži. Kromě působivých mramorových a pískovcových staveb jsou tu i dvě kuriozity. Stříbrné nádoby zapsané do Guinnessovy knihy rekordů jako největší stříbrné umělecké předměty na světě. Do každé se vejde 8182 litrů. Mahárádža Madhosinh II. si je nechal vyrobit před odjezdem do Velké Británie na korunovaci Edwarda VII. Evropská voda v něm vzbuzovala obavy, a tak spolu s ním putovala v obřích nádobách do Evropy i „bezpečná“ voda posvátné Gangy.

Jantar mantar
Tvůrce města Džajsinh II. nebyl jen zdatným architektem. Jeho neobyčejné vlastnosti se projevovaly i v jiných vědeckých odvětvích. Nejlépe o tom vypovídá jeden z nejpozoruhodnějších objektů palácové oblasti, astronomická observatoř Jantar mantar. Obrovské a podivuhodně vyhlížející přístroje tu vteřinu za vteřinou měří čas, postavení planet či polohu hvězd. Mnohé z nich jsou Džajsinhovým vynálezem, jiné byly sestrojeny podle původnějších přístrojů. Obdiv vzbuzují zejména sedmadvacet metrů vysoké sluneční hodiny samrát jantar, které měří čas s přesností na sekundy, nebo v zemi zasazené polokoule, džaiprakaš jantry, které určují datum, čas a znamení zvěrokruhu. Ze všech původních observatoří v Indii je tato nejzachovalejší a zřejmě i nejkrásnější. Její kouzlo zasáhne nejen obdivovatele astronomie. Observatoř sama o sobě působí jako obrovské umělecké dílo. Ve městě ji významem převyšuje pouze jediná stavba – ikona a modla Džajpuru – Palác větrů (Hawa mahal).

Krajka ve větru
Hawa mahal se uprostřed hlavní třídy plné aut, rikš a povozů tažených velbloudy zvedá jako jemná krajka, kterou vítr vyzvedl z jiného světa kdesi hluboko pod Džajpurem. Patnáct metrů vysoké průčelí s téměř tisíci vytesanými mřížkami a balkonky má připomínat korunu hinduistického boha Kršny. Ohromuje něžností a mohutností zároveň. Iluze mohutnosti rychle pomine při návštěvě vnitřních prostor paláce. Za průčelím, širokým ne více než třicet centimetrů, se skrývá křehký a úsporný systém pískovcových komůrek a chodbiček. Ty sloužily od roku 1799, kdy byl palác na zakázku maháradži Pratap Singha dokončen, ženám ze dvora. Za krajkovým průčelím paláce mohly nerušeně pozorovat ruch na ulici a nebýt přitom spatřeny. Drobná okénka s mřížovím zajišťovala nejen úkryt, ale i dokonalé větrání a ochlazování vnitřních prostor i v těch nejteplejších měsících.

Vně hradeb
Ačkoli nejslavnější klenoty Růžového města se skrývají uvnitř jeho hradeb, bez zajímavosti není ani předměstí a okolí Džajpuru. Nepřehlédnutelná je Tygří pevnost Navalgarh, která byla útočištěm mahárádžových žen. Severně od města leží Gaitor s hrobkami džajpurských vládců a na západě místo nazývané Galta či opičí chrám. V prudkém svahu kolem dvou posvátných nádrží stojí několik starých chrámů okupovaných hordami opic. Nádrže jsou napájeny pramenem vyvěrajícím ze skály, o kterém hinduisté věří, že pochází ze samotné Gangy. V horní nádrži se koupají lidé, spodní patří opicím, které s naprostou samozřejmostí plavou nejen nad hladinou, ale dokonce se i potápějí.

Nejvýznamnější stavbou v okolí města je pevnost Amber. Její nádherné paláce, otevřené pavilony a zahrady ji právem řadí k nejnavštěvovanějším památkám v zemi. Celá pevnost je obklopena mnohakilometrovými hradbami a je postavena v rádžputském stylu. Mughalský vliv pronikl i za její hradby a tak je tu možné obdivovat například hravé intarzie na sloupech skrývající v květinových obrazcích podoby živých tvorů či zrcadlové mozaiky. Kouzlo pevnosti umocňuje i fakt, že do dnešních dnů se lze do jejích bran dostat tradičním způsobem rádžputských vládců – na slonovi.

Autorka: Jana Martínková
Zdroj: 100+1