S Bobešem a bez kalhotek

S Bobšem chodím na pivo vždycky bez kalhotek. Bobšovi se to líbí, když mi pod stolem sahá pod sukni a mně vlastně ještě víc, přemítala ve spěchu. Rozhlédla se kolem sebe, a přesto, že nikdo nikde nebyl, ani pejskaři na blízku, zalezla si do křoví, sundala je a nacpala do kabelky.

Když dorazila, Bobeš už usrkával první pivo a Kateřina ho líbla za ucho. Udýchaná padla na židli vedle něj a napila se z jeho sklenice.
"Kde jsi tak dlouho, divoženko?" zeptal se jí. "Znásilnil mně v parku jeden zachovalý majitel dlouhosrstého jezevčíka, tak mě to trochu zdrželo."
"A jak se Ti to líbilo?"
"Úúúúžasný. Nechala jsem mu za to na památku kalhotky."
"Tak to je fajn," řekl Bobeš a napil se. "Ty jsi vážně hodná holka."

Bobeš byl ten nejspokojenější člověk, jakého kdy poznala. Přišel jako jaro. Jako slunce. Byl jako dobrá čokoláda. Jako teplá koupel po dlouhém dni. Dělal jen to, co ho bavilo a nic víc. Nic ho netrápilo, bral si jen to, co mu chutnalo. Během jednoho večera z něj nasála energii na celý týden. To, že to byl zároveň pěknej mizera, na tom nic neměnilo. Po těch několika předešlých vztazích, kdy na ni kde kdo věšel svoje mindráky, deprese a noční můry, měla pocit, že nebe je modřejší, hvězdy svítí víc, než obvykle, a život je fajn. Bobeš vyprávěl o práci a Kateřina najednou byla v té práci s ním, Bobeš snídal palačinky s javorovým sirupem a ona cítila na jazyku tu sladkou chuť, Bobeš byl v Mexiku a ona cítila, jak ji pálí slunce, vyprávěl... vyprávěl a do Kateřiny to padalo, nasávala to do sebe, ukládala, srovnávala a měla pokaždé na chvilku pocit, že je blízko něj.

Když dopili a zvedli se k odchodu, venku se rozpršelo. Chtěli chvilku počkat, ale pak ho vzala Kateřina za ruku a táhla ven.
"Pojď, pojď, to je krása…!"
Utíkali až k jejímu bytu a byli úplně mokrý.
"Udělám čaj."
"Až pak. Pojď sem…." Stáhnul jí tričko, sukni. Dlaní jí utřel mokrou tvář.
"Počkej… počkej"
"Na co…?" zasmál se.
"Já nevím… třeba na ten čaj… nebo néééé," smála se taky.

Ten večer už na čaj nedošlo. Vlastně nikdy k čaji nedošlo. U Kateřiny se prostě už čaj nepije.
Když pak v noci ležel na břiše, psala mu prstem na záda… MÁM TĚ RÁDA.
"Co tam čmáráš, Kačeno?" řekl ospale.

"Nic, spi už," plácla ho přes zadek.