Nebojte se, nebudu vám přednášet verše Petra Bezruče, ale tato báseň mne napadla, když jsem se dozvěděla, že je to už 15 let, co naši zem opustila vojska tehdejšího Sovětského svazu. Proč ten citát? Bylo jich v Československu 70.000 - tedy vojáků. Jejich rodinných příslušníků o 40.000 víc. Uvědomila jsem si, jak rychle člověk zapomíná. Přitom jsem každé prázdniny trávila v těsné blízkosti vojenského prostoru. Průjezdy tanků a obrněných vozidel malou moravskou vesničkou byly naprostou samozřejmostí. Noční oblohu protínaly světlice, slyšeli jsme střelbu tanků a saldaty s kulomety pobíhali téměř za humny. Naučili jsme se to nevnímat - pro nás děti to byli rusáci, kterých si nemáme všímat.
Byli ale tací, co si jich všímali a vzájemná spolupráce byla výnosná pro obě strany. A tak v některých domácnostech problikávaly obrazovky barevných televizorů z Východu, levná nafta a benzín plnily nádrže mnoha dopravních prostředků místních spoluobčanů. V osmašedesátém by jim vody nepodali a teď? Od rodiny jsem byla poučena (s patřičnými poznámkami), proč tu jsou a kdy přišli. A nelíbilo se mi to. Jenže to bylo tak všechno, co jsem proti tomu mohla ve svém útlém věku dělat.
Pak přišla puberta a kniha dějepisu. „Na žádost desetitisíců československých občanů k nám v roce 1968 vstoupila vojska Varšavské smlouvy, aby zem uchránila před rozvratnými živly.“ „A jaksi zapomněla odejít, tedy ta z východu.“ Tato věta způsobila mé podmínečné vyloučení ze školy a hurónský smích mého otce, když oznámení musel podepisovat. Prý jablko nepadlo daleko od stromu a jeho výchova padla na úrodnou půdu.
Jenže pak přišla pozvánka do Milovic (pro nezasvěcené centrum vojenského prostoru Ralsko s velkým panelákovým sídlištěm - pro vojsko a jejich rodiny). Prý beseda s důstojníky a jejich manželkami. Jeli vybraní svazáci a, světe div se, já. Uměla jsem totiž výborně rusky a škola neměla po ruce nikoho jiného, kdo by v případě nejasností tlumočil. Krásný paradox!
Důstojník prohovořil naštěstí jen jeden, v obrovské síni tradic se standartami, vlajkami, fotografiemi. Dostal jedinou otázku a odpověděl, že je u nás očeň krasivo. Manželky si chválily, jak je u nás dostatek všeho, pěkné byty, milí lidé a moc se jim tu líbí. A pak nás vypustili - do univermagu (pro mladší obchodní dům). Věděla jsem, že v SSSR toho moc k sehnání není, ale u nás jsme také stáli fronty a radovali se, že ty poslední kozačky, které jsme sháněli celý rok, vyšly na nás. Mí spolužáci se vrhli na regály plné zboží, o kterém jsme si mohli nechat jen zdát. Oblečení, boty, drogerie, potraviny, elektronika... za směšné ceny. Aby se dámám oficírů u nás nelíbilo!
Vyběhla jsem ven, bylo mi špatně a byla jsem naštvaná. Z toho, že jim to naši mocipáni umožňují, z toho, že se tak dobře má plno našich občanů, kteří s těmi z vojenských prostorů a měst kupčí. Hlavně, že se mám dobře a má se dobře rodina a vydělávám i na známých. Hrdost? Ale kuš! Tentokrát se profesorské napomenutí nekonalo. Ruštinářka mi nabídla cigaretu a celou cestu domů mlčela.
Známý mi řekl, že za války se taky kšeftovalo, ale teď nebyla válka. A myslím, že se nekšeftovalo s okupanty. Nyní ano. A to jsme přitom byli oficiálně svobodná demokratická země, narozdíl od let čtyřicátých. Psal se rok 1989 a já zase jela na prázdniny. A opět se přesouvala sovětská vojska a naše auto uvízlo ve vojenské koloně a místo pěti hodin jsme jeli osm. A já nadávala jak špaček. Jestli se dožijeme toho až vypadnou a ať s nimi vypadnou i ti, co se s nimi kamarádíčkují. Dočkala jsem se. Přišel červen 1991 a odjeli ti poslední. Těch 70.000 jsme Petře Bezruči nechali žít a vrátit se do vlasti, i když se jim asi moc nechtělo. Ale co ti kamarádíčkové? S kým kšeftují nyní? Stýská se jim? A co jejich svědomí?
