Že není zrovna snadné vydat v Saudské Arábii knížku pro ženy, poodhalující roušku tajemství jejich života, o tom se Rajaa Alsanea přesvědčila, když se rozpoutal humbuk kolem jejího románového debutu Děvčata z Rijádu.
„Jeden můj kamarád z Mekky volal a rozhořčeně mi sděloval, že imám na mě hází špínu. Odvětila jsem, že to je v pořádku, ať to nechá být.“ V té době jí rovněž mnoho lidí vyhrožovalo smrtí a její schránka se plnila „výbušnými“ e-maily.
A jako by to nestačilo, upozornila mě autorka, že pokud bych byla novinář a ne novinářka a sešli bychom se v Rijádu, měla by v patách zástupce „náboženské policie“, aby jí zabránili v setkání s mužem (nepříbuzným) na veřejnosti.
Čili… s jistou úlevou jsme se setkaly v Chicagu v hotelu Ritz. Rajaa Alsanea vyskočila z výtahu jako smršť návrhářských skvostů s dokonalou manikúrou, leskem na rtech a hodinkami od Geralda Genty (bílými se vsazenými diamanty). Vypadala báječně, přesně tak, jak byste očekávali od autorky „arabského Sexu ve městě“. Celý vzhled podtrhovala kabelka od Louise Vuittona, ze které vzápětí vytáhla tři telefony. „No, víte, jeden mám na americkou kartu, druhý na saúdskou a třetí používám jako malý počítač.“
Ve svých letech je sebejistá, otevřená, s vystupováním někoho, kdo vyrostl s chůvami a osobními šoféry. Když jsme se dohadovaly, kterou fotografii použijeme, trvala na tom, že jí nebudou vidět ani vysoké podpatky a raději ani nohy. „Jsem spisovatelka, dobrá studentka a dentistka, takže bych měla vystupovat seriózně.“
Je trochu těžké ji pochopit. Jako dcera liberálních rodičů začala nosit hidžáb (šátek na hlavě, tradiční islámský ženský oděv) až před třemi lety (modely Louise Vuittona patří mezi její nejoblíbenější). Hned po příchodu se omluvila, že jde pozdě, protože se musela pomodlit, ale v jednom okamžiku přerušila vyprávění slovy „Krásné šaty!“ - když spatřila ženu v minišatech s hlubokým výstřihem. Nejprve jsem si myslela, že si dělá legraci, ale nedělala: „Takové si taky pořídím!“ Mimo to se stává literární hvězdou nejen doma, ale i v západních zemích. Její kniha se již prodala napříč celým arabským světem a do 11 zemí na Západě. A v neposlední řadě…její vášní i zaměstnáním jsou zuby. Po absolvování studia zubního lékařství v Rijádu, pokračovala dvouletým postgraduálem na Univerzitě v Illinois a dnes plánuje otevření soukromé praxe doma v Arábii. „Psát knížky není u nás hodné respektu,“ vysvětluje. „Není to považováno za zaměstnání, nezaplatí vám to účty.“
Přesně tyto rozpory však dělají z Děvčat z Rijádu tak poutavé vyprávění. Příběh se odvíjí v prostředí městské smetánky, zaznamenává příběhy lásek, snů, nákupů a drobných střetů čtyř mladých dívek, balancujících mezi poslušností a rebelií v konzervativní islámské zemi. Prostřednictvím rozesílaných e-mailů se seznámíme s různými rijádskými typy. Gamrah je tradiční a naivní. „Většina dívek u nás ve škole byla jako Gamrah,“ vypráví Rajaa Alsanea. „Vděčné za toho, koho jim jejich rodiny vyberou, a pevně věřící, že až se jednou vdají, povedou krásný, růžový a šťastný život.“ Sadím má všechno kromě jediného – chce se vdát za muže, kterého bude milovat. Michelle má americkou matku, je skeptická a ráda by pracovala v médiích. Lamís je populární, chytrá a krásná, ale bohužel není „čistokrevná“ – její babička je Egypťanka. Takže si kvůli přísným arabským zákonům smí vzít pouze příslušníka určité třídy.
Navenek dívky působí jako ty nejřádnější obyvatelky islámské země, ale v soukromí pořádají dýchánky (pouze pro ženy, samozřejmě), jedí v Burger Kingu, sledují kabelovou televizi, jednoduše žijí zvláštní životy s esencí Východu i Západu. Flirtují s mládenci přes internet v „arabish“ - směsi arabštiny a angličtiny -, posílají si své řidiče pro kávu do Starbucks, baví se o tom, který muž je „horňák“ a který „dolňák“ a odhalují svět, kde se ženy se svými sny a touhami skrývají pod černými burnusy. Gamrah se například v rámci „léčby“ po ošklivém rozvodu rozjede do Libanonu a nechá si předělat nos. „Kosmetické chirurgické zákroky jsou v islámu přísně zakázané, ale každý jich využívá,“ říká Rajaa Alsanea. „Dívky mají nové nosy a ňadra, starší ženy facelifting.“
V Saúdské Arábii mají ženy zakázáno řídit auto, rozvedené jsou ve společnosti psanci a nevěsty se nesmějí podepsat pod svatební smlouvu – dělají jen otisk palce. „Arábie byla první islámskou zemí,“ vysvětluje Rajaa. „V naší zemi je Mekka, kam musí každý správný muslim na svatou pouť, takže v muslimském světě jsme stále zemí číslo jedna. Proto se snažíme být těmi nejlepšími muslimy na celém světě a někdy zabíháme trochu do extrému.“
Ještě rozmrzelejší je ale ze striktních pravidel sňatků. „V Arábii nemá dívka možnost svobodně si vybrat manžela. Vybírají rodiny.“ Jen jedna z románových dívek se vdá šťastně. „Musím říct, že ve skutečném životě je to ještě méně než 25 %,“ dodává. „Přála bych si, aby lidé tohle věděli. Nikdy jsme nemluvily o ničem otevřeně, protože jsme vychovávány v neustálém pocitu hanby (pokud bychom se někomu svěřily). Vadí mi, že žádná kniha nepopisuje naše pocity a život v Arábii dnešních dní, vždycky jen to, co bychom cítit měly. Většina románů ukazuje Arábii před padesáti lety, v době, kdy se ještě dívky nevzdělávaly, nebyly přípustné telefony, internet, ani jiné vymoženosti moderní doby. Dnes se společnost v Saúdské Arábii mění. Mluvím hlavně o době od roku 1999, kdy k nám dorazil internet. Mnoho mladých lidí objevilo svět mimo svoji zemi a začalo se o něj zajímat. Konečně máme možnost srovnat náš svět, a to, co máme, s tím západním.“
Kniha udeřila účinně a okamžitě. Poprvé vyšla přede dvěma lety v Libanonu. „Všechny trochu kontroverzní saúdskoarabské knihy vycházejí nejprve v Libanonu, protože u nás funguje přísná cenzura.“ Okamžitě po vydání se stala senzací. Za pár dní se díky černému trhu kniha objevila i v Arábii. Z potůčku se stala povodeň a za tři nebo čtyři měsíce žádala Rajaa Alsanea na ministerstvu informatiky o oficiální povolení vydat knihu také doma. „Dostala jsem ho za pár dní.“ Román téměř ihned atakoval vrchní příčky seznamů bestsellerů napříč muslimským světem a zajistil si rovněž pevné místo mezi 10 nejprodávanějšími knihami v Německu. V současné době se prokousává i zbytkem evropského a amerického trhu.
Rajaa Alsanea se narodila v Kuvajtu, jako nejmladší ze šesti dětí, do rodiny s relativně moderním myšlením. Její otec byl redaktor a novinář pracující pro ministerstvo informatiky. „Vždycky říkal, že nemá žádné peníze, které by mi mohl dát. Chtěl, abychom měli daleko větší rozhled než jiní, abychom byli silní a nezávislí.“ Když zemřel na srdeční zástavu, rodina se přestěhovala do Saúdské Arábie, blíž k příbuzným. Rajaa Alsanea si vzpomíná, jak byla její sestra Raša v letadle donucena obléct si burnus a hidžáb. „Já byla ještě dítě, tak jsem to měla lehčí, ale Raša opravdu musela snášet tenhle kulturní šok. Trvalo jí ještě dlouho, než prostě rezignovala na fakt, že toto patří k životu žen v Arábii.“
Její nejstarší bratr, v té době osmnáctiletý, právě ukončil studium medicíny a přebral tedy roli živitele rodiny. „Moji bratři mě podrželi a podporovali mě, než jsem začala sama vydělávat. A tak i já jsem se naučila, že to, co vydělám, je vlastně naše a ne jen moje. Bratři do mě a sestry vložili mnoho nadějí, podpory a úsilí, protože věděli, jakou kuráž musí mít dívka v Arábii, chce-li se prosadit.“
Rajaa Alsanea říká, že chtěla vždycky psát. „Můj táta říkával, že jsem jeho malá spisovatelka. Účastnila jsem se různých soutěží a vyhrávala, takže jsem si byla jistá, že nějaký talent mám a jednou se mi sen, napsat vlastní knihu, vyplní.“ Lékařská profese je však v Saúdské Arábii mnohem uznávanější, takže se nakonec chytla i této druhé „genové linie“. Tři z jejích sourozenců jsou lékaři, dva se stali zubaři. „Přála jsem si, aby na mne maminka mohla být pyšná, takže jsem se stala zubařkou a píšu si jen tak bokem.“
Moc ráda čte, což je vidět i na Děvčatech z Rijádu… cituje Balzaca, Helen Kellerovou, Sokrata i Marka Twaina, stejně jako arabské básníky a spisovatele. Nejsilnějším hlasem, zaznívajícím ze stránek, je Cher, postava Alicie Silvestoneové z filmu Bezmocná. „Ano, měla na mě velký vliv. Byl to můj nejoblíbenější film!“
Další ovlivnění přišlo se zápisem na Univerzitu krále Saúda v Rijádu. „Byla jsem vystavena tomuto světu dívek z různých koutů Arábie. Viděla jsem šíitské dívky, chudé dívky, bylo to také prozření. Tam mě napadlo, že dívčí společnost v Saúdské Arábii je opravdu skvělý námět na román.“ Dokončení knihy jí trvalo šest let, psala hlavně po večerech a o letních prázdninách. Na rok s tím přestala úplně, jelikož ji psaní přestalo bavit. „Moje sestra, která je i mou spřízněnou duší, mou nejlepší přítelkyní, si přečetla pár kapitol a řekla, že to musím dopsat, protože ještě nikdo se nic takového napsat neodvážil. Namítla jsem, že mám spoustu práce ve škole a vůbec nic nestíhám. Na to mi řekla: Já ti pomůžu!“ Takže Raša, jakožto již kvalifikovaná zubařka, pomáhala sestře se školními pracemi, aby mohla dopsat knihu.
Je román autobiografický? „Nejsem tak bláznivá jako ty holky,“ říká autorka. „Nemám ráda, když musím každý večer na večírek. Všechno, co se kolem mě dělo, jsem brala jako materiál pro svoji knihu. Psala jsem si všechno, co jsem slyšela, na poznámkové lístky a lepila si je na postel.“ Když jsem se zeptala na její nejoblíbenější postavu, jednoznačně odvětila: „Lamís. Je nejzábavnější, moc dobrá tanečnice. Já jsem taky moc dobrá tanečnice. Břišní samozřejmě…“
Jednou z poutavých věcí na Děvčatech z Rijádu je, že navzdory tomu, že někteří muži se občas chovají despoticky – opouštějí dívku, protože není z té správně třídy, vynadají manželce, jelikož se chová příliš žensky – jsou vztahy popsány romanticky. Veškerá touha také vyplývá z dlouhodobého sebezapření. „Jsme velmi dlouho odděleny od chlapců,“ vysvětluje Rajaa Alsanea. „Nevyrůstáme se spolužáky ani s kamarády a mnohdy se k prvnímu kontaktu dostaneme až po 25 letech.“ Ale zároveň okamžitě brání saúdské muže. „Jsou stejnými oběťmi jako ženy, svazují je staletí tradic. My nejsme utlačovány muži. Jsme prostě utlačovány, protože celá společnost je utlačována a to je velmi, velmi smutné.“
Přiznává, že je v podstatě velmi romanticky založená. Její srdce touží po sňatku s mužem snů. Ale jaký by měl být? „Nemyslím si, že ho někdy najdu,“ vzdychne. „Měl by být tmavý – muži z Jeddahu nebo západního pobřeží mají světlejší kůži s růžovým odstínem.“ To jí přijde naprosto odpuzující, stejně jako muži s copem jako vyjádřením domácí nadvlády. „To je jako ,Ne, ne, ne, hlavně nic nepřebírejte ze Západu!´. Měl by být taky hodně zábavný, chytrý a vtipný. Prostě by měl být jiný než já, abychom se doplňovali. Mohl by být vysoký, protože já jsem malá (154 cm). Měl by se rovněž pěkně oblékat, nosit hezké boty a ponožky.“ Hezké ponožky? „Ano, žádné bílé bavlněné. Třeba nějaké hedvábné, možná Gucci nebo Calvin Klein. Námořnická modř přecházející do černé, protože když oblékáte tóbu (tradiční mužský bílý oděv) a sednete si, jsou ponožky vždycky vidět. Proboha, jsem tak povrchní!“
Od minulého roku žije Rajaa Alsanea se svou sestrou, bratrem a švagrovou v domku na předměstí Chicaga. Příští léto plánuje návrat do Arábie, aby si zařídila soukromou praxi a pokračovala v psaní. Cítí se v Chicagu svobodněji než doma? Překvapivě odpovídá, že ne. „Společnost v Saúdské Arábii poskytuje ženám určitou svobodu,“ vysvětluje a doplňuje seznam věcí, které v Chicagu dělat nemůže nebo se je dělat ostýchá: „Mám problém třeba s kadeřníkem, nejsou tu žádné pouze ženské salony, takže se bojím sundat šátek, aby mě neviděl nějaký muž. Neumím se opalovat na veřejných místech, u nás to máme zařízené tak, že chodíme k přátelům k soukromým bazénům či plážím. Nemůžu se na večírku u přátel odvázat a třeba si zatančit, protože tam jsou i muži.“ Tvrdí, že segregace není zase tak špatná. „Máte své kamarádky, večírky, chodíte na večeře, děláte všechno, co chcete, jenom jste vždycky jen mezi ženami.“
Ale život v Chicagu má i své výhody… Macy´s, největší obchodní dům, kde si koupila svůj oblíbený kaftan se zebřím vzorem, a McDonald´s. „Přibrala jsem devět kilo, co jsem tady. Strašný životní styl! Když přijdu domů, jsem unavená. Takže prostě jen tak vyběhnu a koupím si něco hotového a chutného.“
Závěr? „Nyní jsem za to, co jsem měla doma, vděčná víc než kdy dřív. Neříkám ale, že smíšené koupání nebo tanec jsou špatné, přestože mám teď na sobě hidžáb. Vlastně bych chtěla vzkázat ženám do Arábie, že vůbec není tak špatné řídit, mít svou práci nebo být rozvedená. A co je úplně nejlepší, nikdo vám tu nemůže mluvit do sňatku, i kdyby chtěl!
Taky bych jim chtěla vzkázat, že umím o věcech mluvit, vím, jak se cítí, nejsem jiná než ony. Cítím se být jednou z nich, chtěla bych, aby taky měly možnost poznat něco jiného, aby se pak s chutí vracely domů.“
A s tímto se se mnou loučí, aby ještě stihla večeři u McDonalda, film na DVD a modlitbu k Alláhovi. „Lísteček s časy na modlitbu mám přichycený k počítači.“
Děvčata z Rijádu
www.metafora.cz
O knihu Děvčata z Rijádu bude na FiftyFifty.cz brzy soutěž!
