Když se člověk dostane na vaše webové stránky, hned si řekne, že jste opravdu šílený. Proč vás napadlo, že se stanete šíleným běžcem a ne nějakým obyčejným?
Nevím, jestli výraz „šílený“ je přesný, ale asi účast na bězích tohoto druhu dost dobře vystihuje. Atletiku dělám odmalička, nejdříve závodní chůzi, později postupně delší a delší běhy. Neběhal jsem vždy tyto „šílenosti“, ale normální městské maratony, krosy a silniční běhy různých délek i náročnosti. K superdlouhým, náročným terénním záležitostem jsem čuchl po čtyřicítce, kdy se tělo začlo šprajcovat proti běhu v rychlém tempu a na kratších tratích do délky maratonu jsem přestal stíhat. Definitivně jsem tento posun stvrdil účastí na Marathonu des Sables 2002 v Maroku. Byl to můj první etapák, dost mě to chytlo a od té doby mám už řadu dlouhých běhů, etapových, vícedenních nonstopáků, v nejrůznějších terénech a podmínkách, za sebou. Jeden hezčí než druhý…
Šílené běhy jsou vlastně maratony v extrémních podmínkách - pořádají se v džungli, na horách či na poušti. Jak se vůbec může člověk připravit na takové extrémy? Kolik toho natrénujete, co musíte všechno zvládnout?
Nejsou to maratony. Jejich délka je různá. Připravit se u nás na podmínky pouště či velehor jde dost blbě. Pominu finanční a administrativní stránky přípravy, to je kapitolka sama o sobě. Zní to možná divně, ale tvrdím, že sedmdesát procent přípravy je o hlavě a teprve zbytek o fyzičce. Je-li v palici vše srovnáno, soustředěno na výkon a vyčištěno od ptákovin a nesmyslů, zbývá už jen naběhat a udržet si při tom tělo zdravé a v provozuschopném stavu. Naběháním mám na mysli 2-3 měsíce před startem daného „závodu roku“ utnout ostatní běžecké aktivity, přestat kouřit a hodit báglík na záda (většina těchhle běhů probíhá s vlastním vybavením v batohu) a běhat kolem třiceti kiláků denně, nejlépe do práce a z práce. O víkendech přidat něco navíc.
Připravuji se i na podmínky, v nichž tuším, že se bude závod odehrávat. Před pouští jsem běhal v hlubokém sněhu a v co největším bahně, před Himalájemi párkrát přeběhl Krkonoše… Před džunglí jsem měl domluven několikadenní pobyt v tehdy čerstvě otevřeném pavilonu Indonéská džungle, bohužel, než k tomu došlo, plánovaný běh v Brazílii mi zrušili. Škoda, mohla to být sranda. Také čtu Průvodce po zemi, kde poběžím…
Bohužel se i často stává, že dlouze trénujete, sháníte, připravujete se a pořadatel zruší akci. Proč se takovéto akce ruší? Co děláte s připravenou formou, kam se jdete místo toho vyběhat?
Stalo se mi to zatím dvakrát a je to fakt nepříjemný. Extrémní závod si poměrně dlouho a pečlivě vybírám, v podstatě rok předem začínám shánět sponzory, peníze, nechávám si tisknout informační materiály, s nimiž pak objíždím sportovní veletrhy, různé besedy a podobně. Ale hlavně tělo a hlava jsou zaměřeny na připravovanou akci, a netýká se to jen fyzické přípravy.
Zrušení akce vyvolá pocit zklamání, zbytečně vynaloženého úsilí a prázdna. Je třeba najít rychlou náhradu. Když mi v létě 2005 zrušili „z organizačních důvodů“ Jungle Marathon v Brazílii, nakontaktoval jsem se hned na německou organizaci zajišťující evropskou účast na podzimním Annapurna Mandala Trailu v Himálaji. Díky běžeckým známým mě dopřihlásili a náhrada to byla víc než úžasná. Začátkem loňského prosince jsem měl běžet nonstopák po Sahaře v Mali. Byl zrušen z důvodu „neposkytnutí dostatečných garancí malijské vlády na bezpečnost účastníků“. Náhradou bude březnový Libyan Challenge. Snad to s diktátorem ještě chvilku vydrží a svrhnou ho až potom…
Zmiňovaný Libyan Challenge je nonstop závod po Sahaře, v délce 190 km. Můžete nám trochu přiblížit, jak takové závody probíhají, jestli jsou nějaké limity, co si berete s sebou a podobně?
Závod v prostředí Sahary jsem zatím absolvoval jen jeden. Byl to etapový Marathon des Sables před pěti lety. Je to asi nejznámější běh tohoto druhu na světě. Letos se bude konat již 22. ročník a narozdíl od dalších podobných závodů je to „masovka“ se zhruba šesti stovkami účastníků. Průběh etapového závodu je vždy dost podobný, v ranních hodinách start etapy, cíl podle délky, potom co nejlepší možná relaxace, snažit se co nejdřív usnout a druhý den to samé znovu. Ve většině těchto závodů jsou stanoveny časové limity na jednotlivé etapy. Mám dojem, že se je pořadatelé snaží postavit tak, aby byly pokud možno pro všechny pohybuschopné běžce dosažitelné a aby nebyli nuceni závodníka diskvalifikovat pro nesplnění limitu.
Všechny potřebné věci na celou dobu závodu si závodníci většinou nesou v báglu na zádech. Výbava je dost odlišná, koná-li se běh v poušti nebo vysoko v horách, vždy se však skládá z vybavení předepsaného a přísně kontrolovaného pořadatelem, a pak z toho, co si člověk myslí, že bude nutně potřebovat, no a samozřejmě z jídla. Kamenem úrazu je to, že je velký rozdíl táhnout na zádech 6-7 kilo nebo kil 12. Přestože před startem provádím mnohé redukce, vždy se spíš blížím té horní hranici.
Lybian Challenge bude můj první extrémní nonstopák. Limit pro dosažení cíle je 80 hodin. Jsem na to dost zvědavý a zároveň se moc těším.
Chcete se nějak dobře na těchto závodech umístit nebo si hlavně zkoumáte své lidské schopnosti?
O umístění mi nikdy fakt nešlo. Chci si tyhle záležitosti především hodně užít a zatím se mi to daří. Že jsem byl třeba v Indii třetí, v kategorii veteránů, je spíš taková třešnička na dortu.
Zkoumání schopností? Asi jo. Ale kdybych nevěděl, že ty schopnosti někde v tom těle jsou, tak do toho nelezu.
Pokud máte nějakou krizi, co vás může psychicky udržet nahoře? Říkáte si třeba, že když doběhnete, dáte si pořádnou porci šopáku a hodinovou sprchu?
Psychická krize je výrazně horší než fyzická. Tak těžkou, kdy bych si řekl: „Hotovo, končím!“, jsem dosud neměl. Pokud bych si pustil do hlavy tuhle myšlenku, je po všem. Samozřejmě, pár menších krizí proběhlo. Chce to v klidu si sednout, srovnat všechno v palici a teprve pak pokračovat. A na co se těším? Vždycky asi úplně nejvíc na atmosféru v konečném cíli závodu, ta je jedinečná a neopakovatelná a kvůli ní stojí za to vše předchozí absolvovat. No a z těch dalších věcí a požitků je to pivko a cigáro večer po poslední etapě. To si fakt užívám. A nejsem sám.
Máte sílu se věnovat také pozorování okolní přírody? Co se vám líbilo?
Pozorování přírody je jedna ze základních věcí, které mě na těchto akcích lákají. Ten čas mám, nemám rudo před očima s pocitem za každou cenu se držet ve vedoucí skupině. V poušti je příroda po pár dnech dost stereotypní, ale rozhodně ne nudná. V horách jde o fantazii, a nemusí to být nutně Himálaje. Třeba takový „Přeběh Nízkých Tater“, „Maraton Alpino Madrileno“ v pohoří Sierra Guaderrama kousek od Madridu nebo „Jungfrau marathon“ ve Švýcarsku – paráda.
Přihodilo se vám něco nemilého?
Ale jo, pár nemilých příhod v průběhu těchto závodů bylo, ale jsou téměř zapomenuty.
Tak jen pro ilustraci: v cíli čtvrté etapy Himalayan runu v Indii jsem močil krev, při přeběhu sedla Thorong La ve výšce 5 416m n.m. v páté etapě Annapurna Mandala Trailu jsem ztratil orientaci, neustále padal na záda a v silném vichru a teplotě mínus dcacetpět stupňů si sedl a čekal až zmrznu. Naštěstí to nevyšlo…, noc před startem Annapurna Mandala Trailu v Annapurna base campu jsem zvracel, měl zimnici, horečku a nízkou saturaci. Doktoři mě nechtěli pustit na start. Ukecal jsem je.
Nepříjemné příhody se příjemně zapomínají.
Co jste dnes všechno oběhl?
Nic moc. Přiběhl jsem ráno s báglíkem do práce, z Hostivaře do Libně. No a večer zase odběhnu.
Fotky poskytl Michal Weiss, jeho osobní stránky najdete na: www.volny.cz/michalweiss/
Nevím, jestli výraz „šílený“ je přesný, ale asi účast na bězích tohoto druhu dost dobře vystihuje. Atletiku dělám odmalička, nejdříve závodní chůzi, později postupně delší a delší běhy. Neběhal jsem vždy tyto „šílenosti“, ale normální městské maratony, krosy a silniční běhy různých délek i náročnosti. K superdlouhým, náročným terénním záležitostem jsem čuchl po čtyřicítce, kdy se tělo začlo šprajcovat proti běhu v rychlém tempu a na kratších tratích do délky maratonu jsem přestal stíhat. Definitivně jsem tento posun stvrdil účastí na Marathonu des Sables 2002 v Maroku. Byl to můj první etapák, dost mě to chytlo a od té doby mám už řadu dlouhých běhů, etapových, vícedenních nonstopáků, v nejrůznějších terénech a podmínkách, za sebou. Jeden hezčí než druhý…
Šílené běhy jsou vlastně maratony v extrémních podmínkách - pořádají se v džungli, na horách či na poušti. Jak se vůbec může člověk připravit na takové extrémy? Kolik toho natrénujete, co musíte všechno zvládnout?
Nejsou to maratony. Jejich délka je různá. Připravit se u nás na podmínky pouště či velehor jde dost blbě. Pominu finanční a administrativní stránky přípravy, to je kapitolka sama o sobě. Zní to možná divně, ale tvrdím, že sedmdesát procent přípravy je o hlavě a teprve zbytek o fyzičce. Je-li v palici vše srovnáno, soustředěno na výkon a vyčištěno od ptákovin a nesmyslů, zbývá už jen naběhat a udržet si při tom tělo zdravé a v provozuschopném stavu. Naběháním mám na mysli 2-3 měsíce před startem daného „závodu roku“ utnout ostatní běžecké aktivity, přestat kouřit a hodit báglík na záda (většina těchhle běhů probíhá s vlastním vybavením v batohu) a běhat kolem třiceti kiláků denně, nejlépe do práce a z práce. O víkendech přidat něco navíc.
Připravuji se i na podmínky, v nichž tuším, že se bude závod odehrávat. Před pouští jsem běhal v hlubokém sněhu a v co největším bahně, před Himalájemi párkrát přeběhl Krkonoše… Před džunglí jsem měl domluven několikadenní pobyt v tehdy čerstvě otevřeném pavilonu Indonéská džungle, bohužel, než k tomu došlo, plánovaný běh v Brazílii mi zrušili. Škoda, mohla to být sranda. Také čtu Průvodce po zemi, kde poběžím…
Bohužel se i často stává, že dlouze trénujete, sháníte, připravujete se a pořadatel zruší akci. Proč se takovéto akce ruší? Co děláte s připravenou formou, kam se jdete místo toho vyběhat?
Stalo se mi to zatím dvakrát a je to fakt nepříjemný. Extrémní závod si poměrně dlouho a pečlivě vybírám, v podstatě rok předem začínám shánět sponzory, peníze, nechávám si tisknout informační materiály, s nimiž pak objíždím sportovní veletrhy, různé besedy a podobně. Ale hlavně tělo a hlava jsou zaměřeny na připravovanou akci, a netýká se to jen fyzické přípravy.
Zrušení akce vyvolá pocit zklamání, zbytečně vynaloženého úsilí a prázdna. Je třeba najít rychlou náhradu. Když mi v létě 2005 zrušili „z organizačních důvodů“ Jungle Marathon v Brazílii, nakontaktoval jsem se hned na německou organizaci zajišťující evropskou účast na podzimním Annapurna Mandala Trailu v Himálaji. Díky běžeckým známým mě dopřihlásili a náhrada to byla víc než úžasná. Začátkem loňského prosince jsem měl běžet nonstopák po Sahaře v Mali. Byl zrušen z důvodu „neposkytnutí dostatečných garancí malijské vlády na bezpečnost účastníků“. Náhradou bude březnový Libyan Challenge. Snad to s diktátorem ještě chvilku vydrží a svrhnou ho až potom…
Zmiňovaný Libyan Challenge je nonstop závod po Sahaře, v délce 190 km. Můžete nám trochu přiblížit, jak takové závody probíhají, jestli jsou nějaké limity, co si berete s sebou a podobně?
Závod v prostředí Sahary jsem zatím absolvoval jen jeden. Byl to etapový Marathon des Sables před pěti lety. Je to asi nejznámější běh tohoto druhu na světě. Letos se bude konat již 22. ročník a narozdíl od dalších podobných závodů je to „masovka“ se zhruba šesti stovkami účastníků. Průběh etapového závodu je vždy dost podobný, v ranních hodinách start etapy, cíl podle délky, potom co nejlepší možná relaxace, snažit se co nejdřív usnout a druhý den to samé znovu. Ve většině těchto závodů jsou stanoveny časové limity na jednotlivé etapy. Mám dojem, že se je pořadatelé snaží postavit tak, aby byly pokud možno pro všechny pohybuschopné běžce dosažitelné a aby nebyli nuceni závodníka diskvalifikovat pro nesplnění limitu.
Všechny potřebné věci na celou dobu závodu si závodníci většinou nesou v báglu na zádech. Výbava je dost odlišná, koná-li se běh v poušti nebo vysoko v horách, vždy se však skládá z vybavení předepsaného a přísně kontrolovaného pořadatelem, a pak z toho, co si člověk myslí, že bude nutně potřebovat, no a samozřejmě z jídla. Kamenem úrazu je to, že je velký rozdíl táhnout na zádech 6-7 kilo nebo kil 12. Přestože před startem provádím mnohé redukce, vždy se spíš blížím té horní hranici.
Lybian Challenge bude můj první extrémní nonstopák. Limit pro dosažení cíle je 80 hodin. Jsem na to dost zvědavý a zároveň se moc těším.
Chcete se nějak dobře na těchto závodech umístit nebo si hlavně zkoumáte své lidské schopnosti?
O umístění mi nikdy fakt nešlo. Chci si tyhle záležitosti především hodně užít a zatím se mi to daří. Že jsem byl třeba v Indii třetí, v kategorii veteránů, je spíš taková třešnička na dortu.
Zkoumání schopností? Asi jo. Ale kdybych nevěděl, že ty schopnosti někde v tom těle jsou, tak do toho nelezu.
Pokud máte nějakou krizi, co vás může psychicky udržet nahoře? Říkáte si třeba, že když doběhnete, dáte si pořádnou porci šopáku a hodinovou sprchu?
Psychická krize je výrazně horší než fyzická. Tak těžkou, kdy bych si řekl: „Hotovo, končím!“, jsem dosud neměl. Pokud bych si pustil do hlavy tuhle myšlenku, je po všem. Samozřejmě, pár menších krizí proběhlo. Chce to v klidu si sednout, srovnat všechno v palici a teprve pak pokračovat. A na co se těším? Vždycky asi úplně nejvíc na atmosféru v konečném cíli závodu, ta je jedinečná a neopakovatelná a kvůli ní stojí za to vše předchozí absolvovat. No a z těch dalších věcí a požitků je to pivko a cigáro večer po poslední etapě. To si fakt užívám. A nejsem sám.
Máte sílu se věnovat také pozorování okolní přírody? Co se vám líbilo?
Pozorování přírody je jedna ze základních věcí, které mě na těchto akcích lákají. Ten čas mám, nemám rudo před očima s pocitem za každou cenu se držet ve vedoucí skupině. V poušti je příroda po pár dnech dost stereotypní, ale rozhodně ne nudná. V horách jde o fantazii, a nemusí to být nutně Himálaje. Třeba takový „Přeběh Nízkých Tater“, „Maraton Alpino Madrileno“ v pohoří Sierra Guaderrama kousek od Madridu nebo „Jungfrau marathon“ ve Švýcarsku – paráda.
Přihodilo se vám něco nemilého?
Ale jo, pár nemilých příhod v průběhu těchto závodů bylo, ale jsou téměř zapomenuty.
Tak jen pro ilustraci: v cíli čtvrté etapy Himalayan runu v Indii jsem močil krev, při přeběhu sedla Thorong La ve výšce 5 416m n.m. v páté etapě Annapurna Mandala Trailu jsem ztratil orientaci, neustále padal na záda a v silném vichru a teplotě mínus dcacetpět stupňů si sedl a čekal až zmrznu. Naštěstí to nevyšlo…, noc před startem Annapurna Mandala Trailu v Annapurna base campu jsem zvracel, měl zimnici, horečku a nízkou saturaci. Doktoři mě nechtěli pustit na start. Ukecal jsem je.
Nepříjemné příhody se příjemně zapomínají.
Co jste dnes všechno oběhl?
Nic moc. Přiběhl jsem ráno s báglíkem do práce, z Hostivaře do Libně. No a večer zase odběhnu.
Fotky poskytl Michal Weiss, jeho osobní stránky najdete na: www.volny.cz/michalweiss/
