Sirotčinec

v kinech od 14.08.2008

Laura koupila sirotčinec, ve kterém strávila své dětství, a spolu se svým manželem ho chtějí opravit a znovu otevřít pro nemocné a invalidní děti. Toto nové prostředí však probouzí u jejich syna zvláštní představivost… ale je to jen představivost? Oblíbené hry s neviditelnými kamarády začnou rodiče znepokojovat. A když při jedné z her syn záhadně zmizí, Laura neváhá požádat o pomoc parapsychologa. Záhadu, kterou je dům obklopen, musí za každou cenu odhalit.

Rozhovor s režisérem (Juan Antonio Bayona)

Proč žánrový film?
Rozsah možností, které scénář Sirotčince skýtal, mne k tomu donutil. Projekt musí být atraktivní více než žánr, ke kterému patří. Jednou někdo řekl, že fantastický film je skvělou školou, která umožňuje manipulaci místa a času, jak si jen přejeme, nebo použití určitých pohybů kamery s okamžitým efektem. Jako nováčkovi na poli režie vám to dává určitý pocit jistoty. Ale síla filmu vždy překračuje záležitost žánru: podlinková témata, kvalitní hraní, hloubka toho, co je řečeno…

Měl by být první film manifestem estetiky?
Jakýkoliv film by měl být manifestem režiséra v době natáčení. Nicméně si nejsem jistý, kam má kariéra směřuje. To je něco, co je pro mne nemožné naplánovat racionálním způsobem. Já věřím, že by si profese režiséra měla udržel fyzickou a emocionální energii.

Jak jste se Sergiem Sánchezem dali dohromady scénář?
Mojí první otázkou bylo: Proč se Laura vrací zpět do domu, kde vyrůstala? Tato otázka byla klíčovou pro všechno ostatní. Pak jsem pochopil, že Sirotčinec je cesta minulostí, příběh návratu, psychologický portrét ženy, která nachází v minulosti útočiště, protože nedokáže čelit současnosti, a které se nakonec podaří uniknout díky své představivosti. Kromě toho bylo naším cílem zachovat určitou nejednoznačnost. Chtěli jsme umožnit, aby se diváci mohli znovu a znovu dívat na film a ocenit jeho reálnou úroveň, aby to viděli spíše jako duchařský příběh než příběh ženy, která ztratila rozum. Právě díky tomu je tento projekt tak úžasný.

Krátké filmy, které jste režíroval, měli silný americký vliv. Řekl byste, že styl Sirotčince je více evropský? Bylo to záměrné rozhodnutí?
Pokud se to objevuje v mých krátkých filmech nebo v Sirotčinci, je to záměrný střet reality světa takového, jaký je, s realitou, kterou bych osobně nazval Hollywoodskou. Shledávám určité potěšení v tom, když uvažuji o sobě jako o jednom z protagonistů tohoto konfliktu, jako kdybych neustále bojoval proti hollywoodskému stylu a váze filmů, které jsou mými odkazy. Klíč leží ve způsobu, jak začleníte tyto odkazy do příběhu. Například Carlos, Lauřin manžel, ji obvinil z toho, že si v hlavě vymýšlí film… Nevím, jestli je Sirotčinec více či méně evropský ve svém stylu, ale představuje mezinárodní snahu nepřipomínat žánrové filmy dneška. Spíše připomíná filmy, které jsem sledoval jako dítě. Svým způsobem je Sirotčinec mým návratem k těmto filmům.

Diskutoval jste s Guillermem del Toroem, producentem filmu, vliv filmů jako Suspiria (r. Dario Argento), La Residencia (r. Narciso Ibáñez Serrador), Duch úlu (r. Víctor Erice), Les Disparus de Saint-Agil (r. Christian –Jaque), The Innocents (r. Jack Clayton) nebo Princ bez království (r. Guillermo del Toro)?
Abych řekl pravdu, ne tak úplně. Byli jsme si vědomi těchto odkazů, ale nepřikládali jsme jim příliš velký význam. Více jsme se zaměřili na příběh a způsob, jak Laura ztratí vše, až jí zůstanou jen její vlastní představy. V tomto ohledu tu bylo výrazné propojení s Guillermovým Faunovým labyrintem, kde jsme věděli, že jsme na stejné stránce. S mým teamem jsme nicméně během příprav zmínili několik titulů, které jste uvedl. Je tam několik scén, kde je barva pojata tak, jak to dělával Argento. Kameramanovi jsem ukázal La Residencia a The Innocents, takže mohl být ovlivněn rozsahem ohniska těchto dvou filmů. Ale dvě hlavní předlohy, které jsme sledovali, po formální i vypravěčské stránce, byly Nájemník od Romana Polanskiho a Blízká setkání třetího druhu Stevena Spielberga. Laura absolvuje podobnou cestou, jako Richard Dreyfuss z Blízkých setkání. A já obdivuji způsob, jakým Polanski vnáší pocit absurdity do každodenních detailů, a jeho způsob využívání prostoru, ohniska a jeho vizuální vyprávění.

A je pro vás obtížné zanechat své dětství za sebou?
Střet světů dospělých a dětí byl již námětem v mých krátkých filmech. Truffaut řekl, že každému je dovoleno hovořit o dětství s určitou znalostí. To také platí o mladých režisérech mojí generace, kteří jsou často obviňování, že nemají co říci.

Jako režisér se více ztotožňujete s dítětem nebo s matkou?
S oběma. Matčina cesta ji přivádí zpět do dětství. Během první půl hodiny je Simón jediný, který si hraje s neviditelnými přáteli. Ale na konci filmu je Laura ta, která zajistí kontakt. Můžeme ji také vidět oblečenou jako malou školačku. Simónovu postavu jsem naplnil prvky z mého vlastního dětství a Belén mi pomohla dodat její roli hloubku. Ona si prošla mateřstvím, já ne. Má v sobě tu potřebnou znalost k osvojení tragédie své postavy.

Jak jste pojal spiritualistickou scénu s Geraldine Chaplinovu?
Bylo velkou výzvou natočit tuto scénu, aniž bychom narušili nejednoznačnost, o které jsem mluvil. Tato duchařská seance byla klíčovou scénou filmu. Mělo to být velkolepé, ale bez použití speciální efektů. Ta scéna zcela funguje díky práci s detailem a zvuku.

Simón je adoptované dítě. Jak toto souvisí s tématy filmu?
Díky tomuto faktu jsou otázky mateřství a zodpovědnosti ještě více pronikavějšími. A také to lépe umožňuje pochopit, co se děje se vztahem Laury a Carlose a jejich potřebu pomoci jiným dětem s problémy. To vše bez toho, aniž bychom zapomněli na zřetelnou paralelu mezi Laurou a Wendy z Petra Pana. Wendy by ráda byla matkou opuštěných dětí a strávila svůj život u jejich postelí a četla jim příběhy před spaním…

Všude ve filmu jsou tělesné znetvoření, handicap a nemoc. Proč?
Fantastické kino je záležitostí přestupku zákona. Předpokládá se, že nás zavede tam, kam se bojíme vstoupit. Ukazuje nám prvky sama sebe, které jsou pro nás znepokojující. Tělesné znetvoření, handicap a nemoc ohrožují naši stabilitu. Tato rovnováha musí být narušena a obrácena. A pak jsme skutečně vyděšeni. Co je horší: realita, nebo svět vytvořený v představách Laury? Navíc nemoc nás nutí přemýšlet o smrti. To je něco, čemu se musí Laura naučit čelit.

Čím si vysvětlujete úspěch španělských a asijských žánrových filmů, které jsou na opačné straně spektra než americké filmy, které jsou často krvavé a plné speciálních efektů?
V Hollywoodu je umělecký režisér stejně důležitý jako samotné herecké hvězdy. Producenti zneužívají speciální efekty, zvuk a hudbu k tomu, aby zhypnotizovali diváky. Toto je jejich způsob, jak zamaskovat nedostatek dobrých scénářů. To není chyba diváků. Filmy jako Šestý smysl, Záhada Blair Witch a Ti druzí prokázali svůj komerční potenciál bez toho, aniž by museli sahat po těžkém kalibru speciálních efektů. Televize nemá ani trochu ostychu, pokud jde o násilí. Honičky v autech a kosmetická chirurgie jsou často ukazovány v přímém přenosu. Je nevyhnutelné, že filmy mají stejnou tendenci.

Máte pocit, že patříte k „nové španělské vlně“ filmařů?
Ve Španělsku začínáme být schopni soutěžit s mezinárodními filmy. A není to jen otázkou techniky. Studoval jsem na filmové škole, kterou starší španělští režiséři nemohli navštěvovat, protože žádné takové školy dříve nebyly. Sirotčinec není mým prvním celovečerním filmem. Je to ale první celovečerní film pro scénáristu, kameramana, střihače, hudebního skladatele… nevím, jestli patříme k nové vlně, ale jsem přesvědčen, že bychom tu nebyli bez těch, kteří tu byli před námi.

8x výhra: DVD (4x film Šepot a 4x film 3:15 zemřeš)

Nápovědu najdete na www.spi-film.cz