Copak je to za slečnu, co tak přísně sleduje parket? Svírá ruku v pěst, když si loknete coly, bouchne do stolu, když spustí americká písnička, hystericky vyjekne při laškovném slově „bejby“. Zeptáte-li se, hrdě se vám představí: Jsem komunistka, soudruhu.
Charakterizovat čtyřicetiletou vládu komunistických sil, která se opírala o drastické represe, likvidaci „nepohodlných“ a omezování čehokoliv svobodného, by vydalo na dalekosáhlé řádky. Pamětníci, kterým komunisté zdevastovali životy, by obsah jistě hravě vyplnili.
Nynější komunisté se mohou pochlubit širokou členskou základnou, stabilní voličskou přízní a nabýváním ústavních funkcí.
Paradox doby, zvrácenost demokracie či snad absurdní politické drama?
Znechucení českou politikou, nízká volební účast či hlasy „věrných“ a hlasy protestní. To vše můžeme zahrnout mezi příčiny úspěchu jásavých soudruhů.
Programové pilíře KSČM se opírají o socialismus, podporu zaměstnanců a odborů, státní zdravotnictví a školství. Zajímavá je též pasáž o podpoře poctivého podnikatelského úsilí a celkové zlepšení vztahů v celém Česku.
Bohulibá starost o blaho českého národa v programu strany s děsivou minulostí již hraje na tragikomickou strunu.
Vojtěch Filip a jeho družina socialistických důvěrníků má vlivného spojence, vládní ČSSD ji totiž otevřeně využívá jako partnera pro správu naší země.
Vzájemnému objímání se KSČM a ČSSD nebrání ani po těchto volbách, soudruzi budou tedy opět v kurzu. Vidíte jejich rozzářené obličeje?
Splachovadlo pro komunistické hrdiny má v rukou každý z nás. Stačí pořádně zatáhnout, tedy jít volit.
Slečna s číslem 20 bude přesto žádostivá. Možná i vykasá šaty a... vyndá stranickou knížku!
