Státní svátky mají i jiný smysl než ten, že nemusíme jít do práce. Je proto dobré se trochu zamyslet nad tím, co si máme dnes slaveným svátkem připomenout.
Zvykneme poměřovat současnou dobu s minulostí obvykle stavem vlastní kapsy a mírou sympatií, které v nás vyvolává naše politická reprezentace. V dnešní svátek nám ale žádná politická reprezentace, i kdyby byla ze zlata, nestojí za víc než za konstatování, že je taková, jakou si ji zasloužíme. A vždycky taková bude, pokud si ji sami v řádných volbách zvolíme. Což můžeme činit již šestnáct let.
Byli doby, kdy nevolit bylo hrdinství. Dnes je to v lepším případě lenost, ale napadne nás i přiléhavější slovo. Platí, že ti, kteří nevolí, volí také, ačkoli se tváří, že to nechápou. Takový jedinec však nemá co nadávat na poměry, a už vůbec ne veřejně. My, kteří volíme, nadávat můžeme, ale jen potud, pokud naše občanské aktivity sahají dál než k volební urně. A takových je nás žalostně málo i přesto, že způsobů, jakými můžeme dát najevo svůj nesouhlas je mnoho a dlažební kostka v okně budovy vlády k nim také patří.
Před šestnácti lety se od základu změnila pravidla hry a každý z nás je od té doby zodpovědný za to, jak svět kolem nás vypadá. Minimálně v lokálním měřítku už zkrátka není na koho svádět vlastní zhudlařené životy. Nedělíme se už na „my a oni“. Jsme jen my. A dokud si poslední nácek neuvědomí, že se s posledním Romem z Chánova potápí na jedné lodi, naše cesta povede spíš horším než lepším směrem. Dokud každému z nás nedojde, že je třeba snažit se i v každodenním shonu vnímat co možná nejširší souvislosti našich činů, cesta se k lepšímu směru nestočí.
Každý jeden z nás rozhoduje nesčetněkrát denně o tom, v jaké zemi a tedy na jaké planetě budeme žít.
Netřeba chodit pro příklad daleko. Stačí se zamyslet nad činností z nejoblíbenějších – nakupování. Vzato do důsledků, i výběr zboží je hlasováním o podobě světa. Zrovna tak výběr televizního programu. A to jsou záležitosti nejbanálnější. Kdo z nás si to ale uvědomuje? A pokud někdo, kolik z takových podle toho jedná?
Možností je nekonečné množství a my už to vnímáme tak automaticky, že nás ani nenapadne nad tím přemýšlet.
Svou volbu má každý možnost si zodpovědět výhradně sám před sebou a nikomu jinému do toho nic není. Ten luxus – je to každého soukromá věc! Její důsledky ale neseme, přímo či nepřímo, všichni.
To všechno díky nejdokonalejšímu ze všech nedokonalých společenských systémů, jaký dokázalo lidstvo vymyslet – demokracii. A díky svobodě, ke které jsme před šestnácti lety nelehko dospěli. Vnímáme a chráníme ji tím méně, čím více ji máme. A možná je to tak dobře, protože je to tím, že je všechno kolem nás normální.
Vždycky tomu tak ale nebylo a být nemusí.
