Scházelo se nás tam hodně. Byla to taková pohodová rodinka intelektuálů, kteří kašlali na takové banality, jako moderně zařízený byt, úklid a podobně. Ten byt byl složený z toho, co jsme tam všichni přinesli a tím jsme tam tak nějak všichni patřili. Všichni jsme měli klíče a mohli tam kdykoli přijít. Každý tam měl tolik prostoru, kolik právě potřeboval. Fungovalo to s takovou samozřejmostí, že se tím nikdo dál nezabýval. V zimě jsem si tam chodila číst a nebyla jsem jediná.
Ten den tam byl jen nějaký vousatý chlapík, kterého jsem tam nikdy předtím neviděla. Seděl naproti mně u stolu. Měl malé kulaté brýle s kovovými obroučkami. Taky četl. Jeho kniha byla mnohem tlustější než ta moje, ale protože ji měl položenou na stole, nevěděla jsem, co čte. Tak jsem si tu svou položila také a usmála se na něj. Seděli jsme tam jako školáci.
Jindřich přišel půlhodiny po mně. Nakouknul do ostatních místností a postavil se za mou židli. Naklonil se ke mně a místo pozdravu mě kousl do ucha. Trochu to zabolelo, ale příjemně.
„Co to čteš holčičko?“ zeptal se mě polohlasem.
Chtěla jsem jen dočíst stránku. Ale on, jak byl ke mně nakloněný, mi zasunul ruku zezadu do kalhot. Byly trochu těsné, a tak jsem se nepatrně nadzvedla, aby mohl níž a dosedla jsem mu na ni. Najednou jsem si uvědomila, co to dělám, hlavně s jakou samozřejmostí. Ten muž naproti mně si ničeho nevšiml. Ještě jsem se trochu zavrtěla, abych tu ruku dostala přesně tam, kam jsem chtěla. Byla trochu studená, ale jen na malý okamžik. Přitlačil prsty a já se jednou rukou musela trochu zapřít o stůl. Přejížděla jsem dlaní popraskaný lak na povrchu a snažila se u toho vypadat naprosto přirozeně. To se mi asi moc nedařilo, kovové obroučky už mě sledovaly. Nemohl odtrhnout oči z mého měnícího se obličeje. Zrychlující se dech nešel nijak popřít. Chvílemi se díval někam za mně, ale pokaždé se ten pohled vrátil. Na moji ruku, na tvář… Jindřich se jednou rukou opíral o stůl a hlavu měl u mé, nakukoval mi do stránek… Když jsem ucítila, jak do mě vklouzly dva prsty, ujela mi pod stolem noha do strany. Trochu s nimi pohyboval a já už nedokázala vnímat, jestli se tvářím, že čtu, nebo ne. Celé to trvalo jen pár minut, ale nemohla jsem křičet ani se pohnout, a tak všechny ty pocity se znásobily uvnitř a proplulo mi to všechno nádherně celým tělem. Když tu ruku vytáhl, ještě si jí otřel o má záda, cítila jsem na kůži, jak byla horká. Pootočila jsem trochu hlavu, malinko se usmála a jen jsem bez hlasu pohybovala rty: ,,Ty hajzle…,,
„Tak holčičko, řekneš mi konečně co čteš?“
„Paul……Coelho……Jedenáct minut….,“ řekla jsem trochu přiškrceným hlasem.
Muž naproti se vrátil ke svému příběhu a ten náš už ho nezajímal.
Ten večer jsme tam zůstali. Když jsme si šli lehnout, chtěl, abych se hned celá svlékla. Poslušně jsem to udělala a čekala co udělá on. Jen se kolem mě ovinul jako had a usnul. Příjemně hřál a voněl ještě čerstvým vzduchem. Nepatrně. Nechal mi ten okamžik doznít. Jen pro mě.
V té době jsme se znali 2 dny.
Ta ruka v kalhotkách
20.12.2005
Chtěla jsem jen dočíst stránku. Ale on, jak byl ke mně nakloněný, mi zasunul ruku zezadu do kalhot. Byly trochu těsné, a tak jsem se nepatrně nadzvedla, aby mohl níž a dosedla jsem mu na ni. Najednou jsem si uvědomila, co to dělám, hlavně s jakou samozřejmostí. Ten muž naproti mně si ničeho nevšiml.
Autor: Lenka Čechová
