Tai chi – jak přestat soutěžit

Tahle myšlenka mě napadla po dnešní dvouhodině tai chi. Zase jsem na ni dolezla z posledních sil, měla jsem za sebou jeden hodně zrychlený den. Zkusím to nijak nedramatizovat, ale třeba si představte nějakou skoro čtyřicetiletou matku dvou malých holčiček, která je na mateřské a zároveň pracuje, která se hodně věnuje svým dcerám nebo se o to alespoň moc snaží, a která má hodného, ale zároveň hodně nervózního manžela. Do toho ji přivezou nové prádelníky, tudíž dělá pořádek v oblečení a během odpoledne má několik chvil, kdy se musí hodně ovládat. Je pořád v nejvyšším tempu, jelikož pak ještě stříhá a barví svou maminku, která ji přijela hlídat, aby na to tai chi mohla odejít. Tahle čtyřicítka má cestou tam v metru zavřené oči a doufá, že si tím trochu odpočine. Pak cvičí dvě hodiny tai chi. A když vychází z Haštalské ulice směrem domů, uvědomí si, že je nabitá jakousi pozitivní energií a na tváři má úsměv.

Nikdy jsem nic podobného neprožívala. Možná to dneska bylo tím, že jsme si sestavu taoistického tai chi zkoušeli v sedě, tak jak ji provádějí lidé, kteří jinak nemohou. Nevím přesně, co mě na tom tolik oslovilo. Možná to bylo to, že jsem se vcítila do někoho, kdo má omezenou hybnost. Pak jsme si vyslechli vyprávění instruktorů, kteří chodí do domova seniorů a učí tam tai chi. Jejich slova se jen zlehka… nebo možná vůbec, nedotkli těžkostí, které se objevují. Učí to zadarmo, ve svém volném čase a s nikým nesoutěží.

V tai chi nejde o to, kdo vyhraje, ani o to, kdo umí dřív nebo lépe. Musí se vydržet, přemýšlet o tom, vnímat a pak ještě dlouho vydržet. A pak to předat a nejlépe těm, kterým to pomůže nebo taky možná těm, kterým si nikdo nevěnuje.

To musí být krásná výhra.