“Můžeš zůstat přes noc? Já jsem tak nadrženej.”
Smáli jsme se tomu, nemohl to myslet jinak než jako vtip. Přítel mojí dobrý kamarádky. Ona teď odjela a on je sám. Bůh ví, co se všechno může stát. Hlavně, že ho zase uvidím. Hlavně, že s ním můžu zase mluvit. Mám jenom já ten pocit, že nám to tak pěkně ladí? On mě vždycky dokáže rozpovídat, že jsem k nezastavení. Dokáže se na mě tak modře podívat, tak hluboko… a tak dlouho.
Už se mi stýskalo. Rozkládám mapu a koukám, jak jsme daleko. Chci navrhnout, kde se sejdeme, ale je rychlejší. To je krásná iniciativa. Začínám odpočítávat hodinu a půl do setkání. Rychlá, voňavá koupel plná pěny. Co na sebe? Čím ho zaujmout, ale moc nepokoušet? Co vybrat, abych k němu pásla? Je to těžký, vystřídám několikero spodní prádlo. Nakonec vybírám to NEJ. Bůhví, co se všechno může stát? Tolik se těším až mě poprvé uvidí, poprvé se usměje, rozpřáhne ruce, který mi ovine kolem ramen a políbí mě konečně na tváře, jedna, druhá. Naše vůně splynou. Parkuju. Ještě mám několik minut. Pár telefonů na uklidněnou. Vyplivnout žvejku, nádech, výdech a vyrazit.
Rušná, drahá restaurace, rozhlížím se kolem, procházím. Ještě tu není. Vycházím znovu ven, ale srážíme se ve dveřích. Uviděl mě, usmál se, rozpřáhl ruce, kterýma mě ovinul kolem ramen a políbil mě konečně na tváře, jednu druhou. Naše čerstvé vůně smyslně splynuly. Bůh ví, co všechno ještě splyne. Nořím se do těch modrých očí a nepřestávám se usmívat. Mám tolik věcí na mysli, který mu chci říct, na co se ptát. Tolik mě zajímá a mrzí mě, že když spolu jindy máme chvilku, mluvím jenom o sobě. Dneska mu to chci vynahradit. Dneska chci poslouchat a nechat se okouzlovat.
Dvacet minut čekání na stůl uteče strašně rychle. Ne, to nemohlo být dvacet minut… Mluvíme, smějeme se, zpříjemňujeme si už tak úžasnej večer báječným jídlem a pitím, žádnej alkohol, chci být online. Bůh ví, co se všechno ještě bude dít. Témata se úžasné prolínají od přítomnosti plné práce, starostí a dobrých filmů až po představy o zářivé budoucnosti, kde a jak bydlet, co rodina. Jak to vidí? Souhlasí se mnou, že s dětma život nekončí, že se otevírají nové nečekané možnosti? Jsem učarovaná. Tolik věcí vidíme stejně nebo je to jen natrénovaný konverzační trik? Nevadí, výborně se bavím, připadám si chytrá, dospělá a užitečná. Snažím se být pozitivní, možná i přenýst trochu kladný energie. Určitě zapůsobit. Jsme v restauraci jedni z posledních. Škoda, už zavírají. Snad bysme poseděli až do rána. Čas vůbec nevnímám.
Stojíme na parkovišti a ještě jsme si to všechno nedopověděli. Snaží se mě zahnat do auta, když vidí, jak se třesu zimou. Ale já jsem chtěla ještě vědět a říct tolik věcí. Směje se mojí rozpačitosti. Rozpřáhne ruce, kterýma mě ovine kolem ramen a políbí mě jen na tváře, jednu druhou. Nasedám do auta, startuju, couvám, mávám. Dobrou. Jsem tak nabitá, jsem tak spokojená. Jsem spokojená, že jsme to ničím nepokazili.
Krásnej zážitek si odnáším do tepla svojí prázdný postele.
Teplo prázdný postele
11.04.2006
Zavolal mi. Nejdřív cizí číslo a cizí hlas, ale nakonec se smíchem prozradil. Nečekala jsem to. Trošku jsem včera nahodila SMSku na udičku a vida, jak se chytil. Až jsem se celá zapotila, zčervenala a nevěděla, co říct. On mluvil, naštěstí, mluvil o překot.
Autor: FiftyFifty
