Večer nepřináší ani úlevu, ani ochlazení. Vedro sálá z rozpálených zdí a slunce, i když už zapadlo, můžeme stále cítit z okenních tabulek. Jsi schoulená na gauči jen v těch kalhotkách, co jsi si přivezla z ciziny, a tílku, které vůbec nic neskrývá. Každý kousíček tvé kůže je orosený potem, leskneš se jako královna pouště. Sametová, opálená, tvoje oči jsou obrovský a divoký, tak cizí poslední dobou. Tiskneš sešit na kolenou a zase píšeš. Sakra! Tolikrát jsem to chtěl číst. Jen jednou jsi mě varovala.
“Tam je všechna mrtvá láska. Pokud nechceš ztratit i ten poslední cit, co zbývá, nečti to.”
Vzpomínám si na ty obrovský oči plný strachu a bolesti, na rty tak neobvykle semknutý, maličký, jako by se ztrácely.
Zvedáš se a odcházíš do koupelny. Zvedl jsem oči od monitoru a zahlédl jen slzy. Za chvíli je slyšet sprchu. Určitě je studená, i když v tomhle horku pomáhá jen na pár minut. Jako tisíckrát předtím se snažím představit si, že jsem kapkou vody stékající po tvém těle. Provlíkám se vlasama, stékám po tvé šíji, svůdnou jamkou klíční kosti, zpomaluju rychlost na bílém ňadru. Svítí na tvém opáleném těle jako maják…
Sešit! Nechala jsi ho na stolku u gauče. Zvedám se z křesla a beru do ruky blok popsaný drobným písmem, některá slova jsou rozpitá slzami.
“Jako by se něco zlomilo
už nefunguje tak jak má
Rozpadá se
Slepené zpátky podivným způsobem
Už nebude fungovat jako dřív
Cítí jen zlomky
Už neplane
Netepe, nehřeje
Nepláče, nesměje se
Jen přežít tuhle chvíli”
Zírám na ta slova a nemůžu tomu uvěřit. Přece to nemůže být tak zlý. Vzpomínám, kdy jsem viděl tvůj úsměv naposledy… Tma. Vzhlížím nechápavě vzhůru od sešitu. Byt je temný. Zhasl monitor, utichla hudba, i ulice za okny je temná a tichá. Tápu ztmavlým bytem směrem ke kuchyni a vrážím do tebe u kabinetu. Tvé chladivé a vlhké tělo zapadlo do mé náruče. Chytám tvou hlavu do dlaní a líbám rty, tváře a oči. Ne, to nejsou slzy, to je ještě voda ze sprchy. Nebráníš se, ruce máš na mé hrudi a třeseš se. Ne, to není pláč, to je určitě zimou. Ručník omotaný kolem tvého těla se snáší k zemi v momentě, kdy se moje touha dere na svět. Prsty mi boříš do vlasů. Líbáme se bezhlavě, jako poprvé, jako naposledy. Kuchyňská linka místo postele, utěrku svíráš místo prostěradla, stopy tvých nehtů cítím na zádech. Nevnímám už nic kromě rytmu našich těl. Světlo explodovalo ve stejnou vteřinu jako já. Pohyb ustal, hudba mě udeřila do uší. Vydechl jsem a otevřel oči. Tak blízko těch tvých nevidím nic než bolest a pláč.
Tma
10.10.2006
Bloudíme bytem jako tygři v kleci a nikdo nic neříká. Obcházíme se velkými oblouky, oči uhýbají pohledům. Ve vzduchu stále visí dusivá pavučina naší poslední hádky. Ozvěna vrací poslední slova, která jsi v pláči hodila proti zdi s naší společnou fotografií. “Už nemůžu takhle dál! Žít s tebou mě tolik bolí.”
Autor: Lenka Kohutová
