Turci do EU

V Německu o přijetí Turecka nerozhodne parlament, nýbrž národ formou referenda. Jak toto dopadne si lze představit i proto, že zde mají tureckou menšinu a zkušenosti s její novou generací, stojící na rozhraní svých rodových kořenů (snad i povinností k nim?) a příjemností spotřební společnosti.

Ve Francii jsou ohledně tohoto problému politici náročnější. Francouzské Národní shromáždění v říjnu 2006 přijalo tzv. Arménský zákon (zatím nepotvrzený senátem a prezidentem). Podle něho každému, kdo bude popírat, že v letech 1915 -17 se Turci dopustili vyvraždění 1,5 milionu arménských obyvatel, hrozí rok vězení a pokuta 45 tisíc euro. Francouzi přitvrdili i návrhem na osmnáctiměsíční zmrazení přístupových rozhovorů s Tureckem.
Pro Turky to byl úder natolik, že federace konzumentů začala bojkotovat francouzské výrobky a např. o jednu třetinu klesl prodej palivového koncernu Total. Nacionalisté přesvědčují lid, že Evropa jej nechce. Spolek veteránů se chce domáhat odškodnění za každého z 6317 Turků z města Antep, které Francouzi okupovali v 1. světové válce. Přidala se i politická hlavní síla - turecká armáda, která s  Francií končí vojenskou spolupráci. Konsternovány jsou z toho i jisté kruhy v NATO, když se tím skončily vzájemné vojenské návštěvy, společné manévry a obchod se zbraněmi. To se také vážně dotýká mise v Afganistánu, kde v Kábulu mají společné úkoly jak vojáci Turecka, tak i Francie. Mírnější je turecké ministerstvo zahraničí - chce svěřit arménskou otázku starou bezmála století mezinárodnímu tribunálu.

Nejobtížnějším bodem k přijetí Turecka do EU je otázka Kypru. Ostrov je třicet let rozdělený na severní tureckou část a jižní řeckou. Krok k sjednocení v květnu 2004 skončil fiaskem, podobně nebyl přijat referendem plán OSN k sjednocení v řecké části Kypru. Od Unie je přitom kladen požadavek, že Turecko musí uznat ještě před procesem podrobnějších jednání ke vstupu Kyperskou republiku (řeckou část ostrova). Turecko zůstává pod silným vlivem armády, která je strážkyní ideálů sekulárního státu a odkazu zakladatele Turecké republiky Kemala Paši Atatürka. Byl to silný pokrokový zásah s výsledkem trvajícího moderního nacionalismu.

Nedávná návštěva papeže v Turecku nic nezlepšila - leda jen potvrdila, že Turci propásli další šanci, kterou mohli svůj vstup do EU ovlivnit. Premiér Atalay Erdogan se prý nepřemohl a nepřipravil „Svatému otci“ srdečnější přivítání. Ve světovém tisku se ale obnovilo povědomí o tamním postavení církví. V osmanské říši prý na tom bývali křesťané lépe! Dnes je např. stavba nového kostela nemožná a oprava starého obtížná. Turecká cenzura pravoslavné literatury s čekací dobou na vydání k prodeji šest let a zabavení 75 procent majetku církve nejsou také faktory v Evropě oblíbené!
Turci prý i nad ekumenismem spekulují, zda se křesťanstvo nezačíná znovu sjednocovat – nejspíš jde o scestné nehistorické dumání u stavu, kdy v 16. století tábořila jejich vojska u Vídně a kdy ovládali pobřežní země Středozemí.

Konečně je vhodné připomenout i Kurdy, a to nejen v oblasti autonomního Kurdistánu v Iráku. Východně od něj, v Iránu, jsou téměř trojnásobné rozsáhlé terény osídlené Kurdy. Na  severovýchod u Turků existuje ještě větší území s Kurdy. Do něho by se v případě dalších konfliktů obnovil exodus obyvatel, jaký tu už byl po první válce v Zálivu. V Ankaře jsou z toho pochopitelné obavy, zároveň s obranou asi 25 tisíc turkmenských obyvatel v kurdské enklávě, plné pochopitelného příhraničního napětí. Kurdové tam byli už v roce 1991 zrazeni Američany. Bílý dům je nejprve podporoval v povstání a při jeho výbuchu je nechal vlastnímu osudu. Jsou tudíž neklidní. Dodnes nevědí, co za jejich zády jak Američané, tak Turci případně rozhodnou…
Pro další vývoj na Předním východě může být tedy vhodné a důležité vyřešit vstup Turecka do Evropy. Turecko je šancí pro přemostění křesťanských a dalších tradic Evropy s islámem. Ukázalo by se, že Evropa není uzavřená vůči odlišnosti nábožensko-politických názorů a vůči islámu, že akceptuje nekonfrontační partnerské vztahy a že staví účinnou hráz údajně hrozící válce civilizací.