Mně to teda hned nedošlo, protože netopýra jsem viděl viset prvně a s vagínou na tom nejsem o nic líp. Takže bych jí ani v tom netopýrovi nehledal, kdyby to Kosič v třetí lavici polohlasem nevykřiknul.
Třídou to značně zašumělo, holky zrudly a Kosič byl Zemánkovou vykázán za dveře. Ještě chvíli jsme upřeně civěli na to plandající, odpudivě chlupatý zvíře a představivost nám žhavila na plný obrátky. Jenže pak se Zemánková za katedrou podívala na netopýra pořádně, zrudnula taky a rychle přehodila na další fotku. Na tabuli se objevil výstavní bobr a třída vybuchla smíchy. Takže ani na výklad o tomhle savci nedošlo. Následoval potkan, kterej nejspíš neasocioval nikomu nic.
Myšlenkama jsem ale zůstal u fotky prvního z prezentovaných savců. Jenže jsem si v něm nedoved představit právě ani toho netopýra. Jediný, co mě tvarem přišlo značně blízký, byly ty klasický kosočtverce s čárkou uprostřed, jaký jsme na prvnim stupni kreslili holkám do sešitů. Takže na tom snad něco bylo.
Po odpoledce jsme šli s Kosičem na školňák, že vyzkoušíme toho jeho novýho Spidermana. Hrozně jsem se na to těšil, poněvadž Spiderman ve skoro životní velikosti je lepší než cokoli jinýho. Kosič ho dones složenýho ve speciální krabici a sám si přines masku Batmana. Trochu jsem mu to záviděl.
Došli jsme do nejvzdálenějšího kouta školňáku, tam co je ta bouda se starejma krámama, a Kosič hned začal Spidermana nafukovat. Dul do špuntu a beztvará modročervená hmota počala růst do podoby šlachovitýho chlapa. Když už mu hlava přesahovala plot, došel Kosičovi dech a plácnul sebou vedle mě.
„Ty vole,“ hekal, „to je horší než uspokojit ženskou.“
„Co ty vo tom asi tak víš, Kosič?“ zeptal jsem se schválně, protože mi bylo jasný, že jen tak pindá něco, co někde zaslechnul.
„Náhodou vim,“ pravil Kosič sebejistě. „Matrka mi vyprávěl.“
Leda to, pomyslel jsem si. Matrka ale sotva kdy nafukoval Spidermana.
„Byli jsme totiž s Matrkou u nich, když jeho rodiče byli v divadle,“ pravil Kosič významně. „Taky mi ukazoval ňáký fotky!“
„Aha. Tak foukej,“ nechápal jsem nic.
„Hned. Musim se vydejchat. Nemáš retko?“
Dal jsem mu teda startku a sám jsem si taky zapálil. Úplně jsme zapomněli, že jsme na školňáku. „Jako jaký fotky?“
„Ženskejch, tyve!“ odpověděl Kosič a rozžhavil cigaretu. „Tak jsem se ho zeptal na ten tvar.“
„Jakej?“
„Co jakej?“
„Jakej tvar?“
„Tvar píči přece, néasi! Jak jsme se vo tom bavili posledně s Trsounem!“
„Aha,“ svitlo mi, ale bez zájmu, poněvadž tohle mě ve chvíli, kdy jsem měl Spidermana ve skoro životní velikosti nadosah, mohlo sotva zajímat. Jenže jsem Kosiče znal a věděl jsem, že dokud se nevypovídá, Spidermana nedofoukne. Tak jsem ho pobídnul, ať mluví. „A co Matrka řikal?“
„Řikal, že na některý holce se ti líběj její vlasy. Jiná nemá ten správnej vodstín, zato má ale prima sestřih. No, a některá má voboje supr, ale zas má křivej nos. A pak jsou roštěnky, který maj hlavu celou tak krásnou, že jí můžou mít úplně bez vlasů.“
Chvíli jsme nad tím přemýšleli, zatímco nedofouknutý hrdina mých snů ležel připláclý k trávě jako rozjetá žába.
„Ty tomu rozumíš?“ zeptal jsem se Kosiče, poněvadž já z toho moudrej nebyl.
„Moc ne,“ přiznal.
„Hm. Takže se to má jako poznat podle vlasů, jo?“
„To sem se ho právě ptal taky. Ale Trsoun řek, že tohle je jako vobrazně řečeno. Jenom jako takovej prej příměr nebo co. Ale že prej se to sichr pozná z pysků.“
„Cože?“
„No podle tvaru pusy.“
„To by se černošky musely dole zásadně lišit,“ napadlo mi.
„To nevim, ale je to dost pravděpodobný. A musí to teda bejt, páni!“ plácnul se Kosič rukou přes čelo. „Jeden kluk vod nás z fotbalu řikal, že se s černoškou líbal. Prej měla tu hubu jak vysavač.“
„Trsoun stejně kecá,“ řekl jsem po chvíli, aby to vypadalo, že něco vim. „Jak by na to moh mít tvar pusy vliv?“
„To teda netušim. Ale ještě řek, že je blbý, když se ti líběj na holce masitý pysky nahoře a zároveň dole dáváš přednost tomu, když dole vypadá, jako by jí ani neměla.“
„Hm. A tys nějaký viděl na těch fotkách?“
„Viděl, no.“
„I dole?“
„Jo,“ přitakal Kosič a bylo znát, že si přijde důležitej.
„Hele, a vážně to vypadá jako ten spící netopýr?“
„Nojo, fakt! Přesně tak to vypadá.“ To nás rozesmálo. Váleli jsme se po zemi smích, až nám tekly slzy.
„Tyve,“ došlo mi, „to ale teda musí bejt dost hnusný, ne?“
„To taky je. Nechápu, co na tom Trsoun má. Já bych na to teda nikdy nešáh! Ani až budu dospělej,“ pravil Kosič a dodal: „Hele, co budeš?“
Chtěl jsem mu říct, že tomu se těžko vyhne, poněvadž se tim prej dělaj děti, ale teď přišla chvíle, na kterou jsem netrpělivě čekal. Jelikož jsem od včerejška věděl, že dnes odpoledne půjdeme hrát honičku se Spidermanem na školňák, důkladně jsem si předem připravil, jakou figuru budu představovat. Takže jsem bleskově Kosičovi odvětil, že budu Hrochan.
„Cože? Jakej Hrochan, tyve?!“
„No Hrochan. To je moje role,“ vysvětlil jsem Kosičovi.
„No to ses asi zbodnul! Hrajem se Spidermanem. Takže já jsem Batman a ty můžeš bejt třeba Sandman, Hellboy nebo Wolverine nebo tak něco, to je snad jasný!“
„Ne, já budu Hrochan,“ snažil jsem se trvat na svym. Ale jistý už jsem si tím nebyl.
„Žádnej Hrochan v komixech neni, pitomče!“
Jenže mně na Hrochanovi nepřišlo nic divnýho, a tak jsem pravil: „To neva, já jsem prostě Hrochan.“
„Tyve, chceš dodržky?!“ zeptal se Kosič rázně a bylo jasný, že je naštvanej. „Prober se! Jestli chceš dělat ňákýho Hrochana, tak klidně, ale my se Spidermanem deme domu.“
To mě naštvalo a rozhodl jsem se, že na Hrochanovi budu trvat, ať si Spidermana nacpe třeba do zadku. Pročež Kosič vytáhnul špunt a Spiderman splasknul. Pak ho narval zpátky do krabice.
„Kreténe, jsem ho vůbec nemusel doma vyfukovat!“ supěl. „Si příště di hrát s holkama. Se vsadim, že taková Dibďáková by tvýho Hrochana při hře na mateřskou školku vocenila,“ řek Kosič tvrdě. A mně to bylo líto. S Dibďákovou si totiž nechtěla hrát ani většina holek od nás ze třídy.
Ale jak jsem byl naštvaný, že mi Kosič urazil postavu, kterou jsem si vymyslel, najednou mě něco napadlo. „Klidně,“ řekl jsem. „Třeba mi při tý hře ukáže svýho Batmana.“
„Tyve, neser! Batman jsem já! Ne ňáká čůza Dibďáková!“
„Víš co je Batman?“ řekl jsem Kosičovi a měl jsem náhle pocit jasného triumfu. „Netopýr!“
„No a?“ zeptal se vztekle.
„A víš jak vypadá netopýr? Teda když spí….!“
Pocit triumfu ale netrval dlouho. „Ty blbej Hrochane!“ zařval Kosič. „Ti ukážu, co umí Batman!“ a dal mi pěstí mezi oči.
Sednul jsem si na zadek, ani jsem nevěděl jak. Bylo zřejmé, že na argumenty něčeho, co vypadá jako spící netopýr, nemá průměrnej Hrochan žádnou obranu.
Tvar pusy na to má vliv
10.01.2006
Probírali jsme savce. Zemánková zapojila projektor do sítě a na tabuli promítla fotografii spícího netopýra. Hnusný zvíře, který navíc, když spí, tak visí. A přitom vypadá jako vagína. Něco neuvěřitelnýho!
Autor: Petr Podzim
