Národní divadlo v Praze zahájilo letošní sezónu novým nastudováním Její pastorkyně. Dílo Leoše Janáčka, na námět spisovatelky Gabriely Preissové, patří ve světě k nejhranějším českým operám a setkává se s nadšeným zájmem publika. Může za to především geniální hudba skloubená se strhujícím příběhem. U nás je situace dlouhodobě jiná. Paradoxní je již fakt, že se premiéra v roce 1904 musela konat v Brně, neboť tehdy pražské Národní divadlo označilo Její pastorkyni „za nevhodnou k provozování“. Dnes se k ní vrací pod taktovkou dirigenta Jiřího Kouta. Režisér Jiří Nekvasil rozehrává děj na scéně a v kostýmech Akad. arch. Daniela Dvořáka. Nová inscenace, v koprodukci s operními domy v Dublinu a Rize, je na repertoáru „Zlaté kapličky“ od 11. září 2005.
Pokud se domníváte, že je každá opera založena pouze na slaboduchých zápletkách a prázdných gestech, potom vám vřele doporučuji návštěvu Její pastorkyně. Nečeká na vás žádný teatrální sentiment, ale realistické drama ze Slovácka, které jistě zpochybní vaši původní představu. Vše se točí kolem mladé Jenůfy a její pěstounky, která se z obav o své morální postavení dopouští otřesné vraždy novorozeněte. Nakonec se sama ke zločinu doznává. Jenůfa stojí před novou budoucností s mužem, u kterého nachází podporu i lásku. Konec přesto zůstává otevřený.
Největším zážitkem je výkon Evy Urbanové v roli Kostelničky. Její pěvecký i herecký projev je znamenitě postaven na kontrastu lyrických a dramatických momentů. Dokáže projevit vřelé city, ale v zápětí se mění ve vraždící stvůru, která nemilosrdně hodí Jenůfčino dítě do řeky pod led. Později trpí strašnými výčitkami, v jejichž důsledku blouzní. V závěru se s neochvějnou samozřejmostí přiznává k vraždě, aby zachránila svojí pastorkyni před lynčováním. Eva Urbanová vytvořila na našich i světových jevištích řadu titulních postav. Troufám si tvrdit, že právě Kostelnička je jednou z jejích životních rolí, na které divák hned tak nezapomene.
Z mužských představitelů vyniká hlasově i typově především finský tenorista Jorma Silvasti jako Laca. Jeho srozumitelnou češtinu by mu mohl závidět nejeden náš pěvec. Ve stejné úloze vystupuje také Štefan Margita. Jeho nevlastního bratra Števu, který je rovněž jeho sokem, zpívá Aleš Briscein nebo běloruský tenorista Valentin Prolat.
Jenůfu představuje křehká Dana Burešová v alternaci s temperamentnější Jitkou Svobodovou. Vystihnout přerod od zamilované děvčice, přes trpící matku, až k vyzrálé ženě není jednoduché. Nejlépe se to v minulosti dařilo paní Libuši Domanínské a slovenské sopranistce Gabriele Beňačkové. Obě jsou s Jenůfkou neustále spojovány.
Věrohodnost hereckého projevu by měla být dána spontánním jednáním postav. Platí to jak pro sólisty, tak pro sbor. Je tudíž nelogické, aby rozběsněný dav lidí stál na místě, ve zdvižených rukou ukazoval kameny a pravidelně se kymácel vpravo - vlevo. Domnívám se, že je celá tato opera založená na niterných emocích, nikoliv na efektních detailech. Z tohoto pohledu je naprosto zbytečné brutální sekání nožem do ledové krychle s mrtvolkou dítěte, podobně jako pád zemědělského nářadí ze stěny před závěrečným duetem.
Její pastorkyňa si zasluhuje pozornost každého z nás právě proto, že konflikt obětavé lásky a sobecké sebelásky je neustále aktuální. Je jistě škoda, že se Janáčkově tvorbě dostává nejvyšších poct v zahraničí, zatímco český divák si k ní stále ještě hledá cestu. Nezbývá než věřit, že se mu to konečně podaří…
