"Jé, pojď se vykoupat!" zazvoní smíchem Nica a tím mě vytrhne z líného polospánku.
"Je vedro."
"To nevadí. Pojď."
"Myslel jsem, že přes den se nerada koupeš."
"Nemluv, Péťo. Vem si tohle a pojď," podává mi brýle se šnorchlem, jako bychom snad na mořském dně měli hledat perlorodky.
"Hodláš se potápět?" ptám se udiveně při vědomí, že široko daleko není větší hloubka než půldruhého metru.
"Ne, já ne."
"Kdo teda? Má ještě někdo přijít?"
"Ty se budeš potápět, Péťo!"
Pokrčím rameny, z terasy vezmu deku a jdu v jejích stopách na pláž. Bosá chodidla pleskají o dlažbu, ona se leskne na slunci, houpe se na svých palcích. Tohle se mi neokouká snad nikdy. Ani se nezastaví a hned běží po rozpáleném písku k vodě, svými křivkami čeří klidnou hladinu. "Pojď," volá ne mě. "Vem si ty brejle a pojď!"
Voda je teplá tak, že neosvěží. Plavu za ní dál od břehu, až dokud se nepostaví na písčitém dně v místech, kde voda sahá jí k bradě. "Kde máš ty brejle? Nasaď si je."
Nechápu nic, ale udělám, co si přeje. Asi tu něco ztratila. Čekám na její další přání a nesnažím se přemýšlet.
Chvíli se vrtí a pak podává mi poslední, čím lišila se od Evy. "Vem to," tiskne mi pod hladinou do dlaně kousek látky. "A plav za mnou," usmívá se šibalsky a slunce pálí nějak víc a mně snad začíná svítat. "To jako…?"
"Ne. Doopravdy. Neptej se a plav za mnou, ano?" usmívá se.
Pusa se mi roztahuje od ucha k uchu, ale ona už noří se do vody a plave - jak jinak - prsa.
Zamotá se mi hlava a padám pod hladinu. Slunce se o ni opírá, prozařuje celý ten vlhký prostor pod ní, na jeho písčitém dně kreslí nekonečnou síť drobných zlatých vlnek. Plavu tedy za ní tou ostrě bledou modří, vodou teplou tak, že v lůně sotva cítil bych se líp. Vyvalenýma očima pozoruju, jak mezi temně opálenýma nohama rozevírá se, zavírá ta magicky černorůžvá závojnatka - rozevírá se, zavírá - ve spáncích tepe mi krev a kolem - rozevírá se, zavírá - modré, nekonečno a vprostřed něho - rozevírá se, zavírá - středobod jejího těla, středobod mého světa - rozevírá se, zavírá - oddaně plavu za tou vábničkou, jejími rozvlněnými závoji - rozevírá se, zavírá - ani nevnímám, že šnorchl není bez vady - rozevírá se, zavírá -
Ve chvíli, kdy už všechno nepodstatné zmizelo mi ze životního obzoru, zaboří nohy do písku a počká, až se i já vynořím nad hladinu.
Tak stojím proti ní. Usmívá se, jak jinak.
Pak si mi sedne do náruče, nohama mě pevně obejme. "Všechno nejlepší k narozeninám, Péťo!" rozesměje se.
