Íránský Kandován je něčím podobným, co svět zná v Kappadokii, ale bez záplavy cizinců. A hlavně bez průvodních jevů turistické exploze, jako jsou informační tabule, směrovky, reklamy, stánky se suvenýry, hotely, bazény, parkoviště a hlídači, pokladny a výběrčí, vemlouvaví domorodci. Bez toho všeho, co spolehlivě zadusí duch zprvu uhrančivého místa. Přesto tu lze potkat nemálo městsky vyhlížejících lidí. Místní si na to už zvykli. Jediná restaurace je plná vždy jen o víkendu, ve čtvrtek a v pátek, kdy má v Íránu většina zaměstnaných volno a kdy přijíždějí výletníci z Tabrízu.
Lidé sem kupodivu nepřijíždějí kvůli bizarním obydlím, jako spíš k zurčící říčce. Ve stínu topolů se rozvalí na kobercích u přineseného jídla a bublajících samovarů a pomalu vstřebávají vonný dým z vodních dýmek. Čas jim neubíhá. Občas naberou vodu z některého z minerálních pramenů, u nichž si děti dovedou hrát celé hodiny.
Ožívají tu obrazy středověkých hodů v pohádkových zahradách jako vystřižené z perských knižních miniatur. Jen číše vína nahradily sklenky čaje. Proti šedé, deprimující pustině, která obklopuje ázerbájdžánská města, je dolina hotovým rájem. Mohutné vrby, topoly a platany poskytují stín. Dál se táhnou zahrady a sady moruší s ořešáky.
Před jedinou čajovnou se odehrává něco, co by se dalo nazvat vesnickým bazarem. Své zboží chválí prodavači místních specialit – světlého medu, mandlí, léčivých bylin, jogurtu v plastikových bandaskách, bloků sýra, ale také barevných oslích sedel. To hemžení nelze nazvat turistickým ruchem. Život tu plyne jak za času šáhů a nesejde na tom, že sem kupci přijeli v moderních autech z bytů s televizory a počítači.
ZE SKAL VYKOPANÝ
Před dávnými dobami se nad jezerem rozlila láva s popelem z vulkánu Kúhe Sahand, který byl tehdy mnohem vyšší, než mu erupce roztrhla vrchol a snížila jej o několik set metrů. Do sopečné horniny hluboko rozrušené erozí lidé vydlabali své domy. Kandován znamená něco, co je vykopáno. Kužele tufu, ostré pyramidy, kterými se sráz jen ježí, prošpikovaly otvory a průduchy stájí, skladišť, seníků, ale také okna obydlí, kterým lidé stále dávají přednost před pohodlnějšími domky v údolí. Dřevěná okna a vrata září tyrkysovou nebo čistě modrou barvou, která je v západní části Íránu zvlášť oblíbená. Kouří se z komínů jdoucích odkudsi z úžlabin mezi jednotlivými homolemi tufu.
Kamenná obydlí, která jsou spíš jeskyněmi než domy, mají předsazené balkonky a vzdušné pavlače. Netvoří je nic než dřevo. Zídky z balvanů tufu zasazené přímo do skalních štěrbin brání lavinám a spláchnuté hornině při průtržích. Schodiště jsou tak příkrá, že se spíš podobají žebříkům, a úzká tak, aby po nich prošel nanejvýš oslík. Část uliček jde dokonce nitrem skal, a tak soused může tajně navštívit souseda. Osada kypí životem. Drobně zvoní ovce a kozy sháněné do skalní stáje. Stádečka na každodenních trasách od skalky ke skalce tvoří samí kaskadéři. Mezi jednotlivými kužely, které spojují můstky opatřené plaňkovým zábradlím, rozvěsily ženy prádlo. Po plochých střechách se tu chodí, jsou to zároveň dvorky, kde se suší meruňky a moruše a prohánějí se krůty a slepice.
ÚTOČIŠTĚ V KAŇONU
V lese skalních kuželů žijí lidé dlouhá staletí. Přišli prý do Kandovánu proto, že tu nehrozili hadi. Nejspíš to ale nebyli hadi, před kterými tu dávní osadníci našli útočiště. Kaňonovité údolí nabízelo ochranu před mnohem horší hrozbou – pleněním a vražděním, jaké přinášely invaze dobyvatelů ze střední Asie. Vpád seldžuckých Turků otřásl v jedenáctém a dvanáctém století tehdejším Íránem. Úkryt před nájezdy tu hledali obyvatelé z širokého okolí. S ohledem na dlouhou tradici, jakou má jeskynní bydlení na Předním východě, můžeme první troglodyty v Kandovánu téměř s jistotou zařadit do prehistorických dob. Neobývali ovšem dnešní skalní vesnici, ale náhorní plošinu nedaleko od Kandovánu. Tam nedávno archeologové odkryli osadu v několika patrech nad sebou hluboko pod úrovní okolní krajiny.
MONGOLSKÁ SMRŠŤ
Ve třináctém století, kdy vznikla většina zdejších obydlí, ovládli Mongolové v několika vlnách zemi téměř na dvě století. Mongolskou smršť začal Čingischán, pokračovali v ní Ílchánové, než přišel poslední z řady vládců z východu – Tamerlán. Po Mongolech zbyly rysy v tvářích zdejších obyvatel, ale také spousta historických staveb. Nedaleká hrobka mongolské princezny v Marághe vznikla ve třináctém století za panování mongolských místodržících – Ílchánů. Čingischánův vnuk a nástupce Hülagü Chán si vybral město za své sídlo. Krátce na to roku 1256 se hlavním městem dynastie stal Tabríz. Mongolové tak vládli podstatnému dílu tehdejšího světa z íránského Ázerbájdžánu.
JAKO Z POHÁDKY
Ať už se předchůdci dnešních ázerbájdžánských rolníků tehdy ve skalách zachránili, nebo je krvežízniví pronásledovatelé dostihli, jedno je jisté. Zbyl po nich na malém kousku údolí zázrak. Genius loci, jakým je místo obdařeno, překonává očekávání i těch, kteří navštívili zmíněnou část Turecka. Architektura je natolik fantastická, že spolehlivě zavede návštěvníka mimo čas. Určit, z kterého století může scenérie pocházet, je nemožné. Jako by celá vesnice ani nebyla dílem lidské ruky. Dolní část vesnice zbudovaná už z pálených cihel plynule navazuje domky seskupenými pod sebou stejně přirozeně, jako jsou včleněna do skal hořejší obydlí.
Pohádkový ráz Kandovánu láká íránské filmaře. Do jeskynní vsi ve vulkanitech například zasadil děj snímku Zrození motýla (Tavalode Parváne), příběhu v žánru magického realizmu, známý režisér Modžtabá Raeí. Roztodivná změť obydlených kamenných věží spolu s barevně nádhernou krajinou podhůří sopky dodaly filmu podmanivou vizuální kompozici.
HROZNY A MED
Ve vsi žijí převážně Ázerbájdžánci, kteří kromě perštiny ovládají ázarí, tureckou ázerbájdžánštinu, druhý nejrozšířenější jazyk v dnešním Íránu. Dosud, kromě pěstování obilí a pícnin, živí vesničany meruňky a také hrozny. Nevyrábějí z nich víno, ale suší velké hrozinky. Skoro v každém skalním komíně mají ovce, které zrána nejen muži, ale i ženy vyhánějí na pastvu. Každé ráno vykračují staříci vedle svých oslů vzhůru s lopatami, sekyrami či kosami, aby se před západem slunce vrátili s nákladem sena, píce, otepí dřeva nebo sklizených fazolí. Jako dřív skládají muži z kamenů terasy, mezi nimiž proudí z hor na záhony vzácná voda. Pro pitnou vodu je třeba chodit těsně nad dno údolí, kde vyvěrají prameny. Sloupy elektrického vedení jsou jedinou připomínkou civilizace. Její definitivní vpád je zřejmě jen otázkou času.
Text a foto Jiří Sladký
Zdroj: 100+1
