Jiří Janků a Petr Svojtka se věnují autorskému divadlu již 15 let. Začínali v Divadelním sdružení CD 94, svou poetiku rozvíjeli několik sezon v kladenském divadle a navázali na ni i v Městských divadlech pražských. Zde uvedli například netradiční adventní hru České Vánoce, parodii reality show Superčlověk a připravují muzikál pro činoherce Bedřich Smetana: The Greatest Hits. Dá se říci, že jejich hry mají jednoho společného jmenovatele a tím je zkoumání něčeho tak neuchopitelného, jako je „česká národní povaha“. V připravované březnové premiéře Viktor K. aneb Český národ neskoná tvůrčí tým Jiří Janků, Petr Svojtka pokračuje v mapování české národní povahy a navazuje na hry jako Narozen 28. října, Hvězdné nebe nad Barrandovem, nebo již zmíněné České Vánoce či Superčlověk.
Rozhovor s Petrem Svojtkou a Jiřím Janků o nové hře a o Češích
Tématu české povahy se věnujete už dlouhá léta. Co vás na ní zajímá?
Petr Svojtka: Začali jsme v roce 1998 takovým laskavým kýčem Narozen 28. října. Hodně vycházel z našeho tehdejšího pocitu deziluze, že postupně od listopadu 1989 se ze společnosti vytrácel pocit národní hrdosti. Ovšem čím víc jsme se zabývali tímhle tématem, tím víc jsme naráželi na věci, které prostě nejsou pěkné a které si neradi připouštíme. O chybách a slabostech neradi hovoříme, moc rádi si ale sami sebe idealizujeme a utvrzujeme se v tom, že jsme nejlepší, nejbáječnější a nejšikovnější. Že jsme v podstatě intelektuální lídři – když ne Evropy, tak přinejmenším střední Evropy. Myslím, že je třeba dívat se sám na sebe střízlivě. Je velice zajímavé, co o nás říkají příslušníci jiných národů. Například Heydrich tvrdil, že Češi jsou nebezpeční, protože na rozdíl od Balkánců, které přirovnal k větvi, jež dlouze odolává tlaku, ale nakonec se zlomí, jsou Češi dokonale ohební…
Jiří Janků: ...tvrdil, že jsou jako vrbový prut – ohnou se servilně až k zemi a pak, když to člověk vůbec nečeká, nenadále švihnou.
Petr Svojtka: Je paradoxní, že to řekl pár dní předtím, než byl na něj spáchán atentát. Při přemýšlení o aktuální inscenaci jsme se nejdřív ponořili do historie. Zajímalo nás třeba, nakolik byly husitské výpravy po Evropě spanilými jízdami s mírovým poselstvím, nebo loupeživými rejdy. Snažili jsme se dávat určité dějinné události do nečekaných souvislostí.
Jiří Janků: Nakonec jsme dospěli k tomu, že největší údernost mají věci, které se tematicky zaměřením blíží současnosti. Už proto, že si nedávné události lidé lépe pamatují a daleko více na ně reagují. Takže jsme se rozhodli hru opřít o osudy pozoruhodné postavy Viktora K. čili Viktora Koženého. Původní záměr zůstal, jen jsme trošičku pootočili úhel pohledu. Takže název hry jsme upravili na Viktor K. aneb Český národ neskoná.
Napadá mě, zda postava Viktora K. nemá něco společného s tajuplnou postavou Josefa K. z Procesu Franze Kafky?
Jiří Janků: Tohle tvrdit by bylo asi odvážné, ale je pravda, že náš hrdina je také tajemnou postavou, která se ocitne v drtícím soukolí osudu. U nás je ovšem vše míněno s jistou nadsázkou. Snažíme se pouze logicky vysvětlit, jak se mohlo stát, že jeden člověk dokázal tuto republiku zcela vytunelovat. Chceme zkrátka události uvést na pravou míru.
Petr Svojtka: Když se člověk zeptá v Americe na jména našich velikánů 20. století, tak o Masarykovi bude vědět tak jeden z deseti Američanů, na Pavla Nedvěda zareagují tak tři, na Jaromíra Jágra řekněme pět, ale když se řekne Viktor Kožený – to hned zasvítí očička minimálně osmi Američanům. Je to tedy jeden z lidí, kteří proslavili český národ ve světě nejvíce.
Jak vidíte české sebevědomí?
Petr Svojtka: Projevuje se v extrémech – prvním je, že jsme krajně pozitivní, to znamená, že jsme na sebe moc a moc pyšní, protože jsme mistři. Druhým extrémem je sebepodceňování, sebemrskačství. Dvě polohy, které se střídají a málokdy se české sebevědomí projeví nějak mezi nimi.
Například když naši vyhrají v hokeji, hned jsou tu hesla jako Hašek na Hrad!
Jiří Janků: Pohříchu to jsou jediné projevy vlastenectví, které můžeme v poslední době zaznamenat. Pouze v případě nějakého sportovního vítězství je národ ochoten se semknout. To, že parta Čechů umí šťouchat klackem do kusu gumy lépe než někdo jiný, je fajn, ale neměli bychom na tom stavět národní identitu. A pozor, to jsem velký hokejový fanda a mám z každého úspěchu velkou radost!
Petr Svojtka: Naše chování je určitě formováno historií. Malý národ uprostřed Evropy, v prostoru, přes nějž se neustále převalují různé vlny, je vlastně neustále existenčně ohrožen. Je v tom Darwin, proto jsme se naučili být těmi proutky, které se umí dostatečně ohýbat, aby přežily. K tomu patří také určitý alibismus, k ničemu se raději moc nehlásit, žádná stanoviska nehájit, protože až se to otočí, někdo by to mohl použít proti mně. Ovšem v této schopnosti přežít byli Češi posledních pár století nesmírně úspěšní.
Jiří Janků: Můžeme se podívat i do mytologie. Na rozdíl do ruských bylin, artušovských legend či starogermánských eposů, kde se to jen hemží různými draky, láskami až za hrob a souboji na život a na smrt, se v našich Starých pověstech českých za vrcholný kousek v tomto směru považuje to, že Bivoj přemohl kance. Myslím, že je to trošku málo, i když je pravda, že po tomto heroickém výkonu logicky následovala zabijačka, což jistě řadu Čechů dokázalo rozjařit. A ještě jeden fenomén v naší historii nás trápí – selhávání elit. Naši vůdci se často báli jít do konfliktů, a to i tehdy, kdy byl národ připraven bojovat. A takové selhávání má drtivý, mnohaletý vliv na jednání celé společnosti – když oni nejsou schopni se za svou pravdu postavit, proč bych to měl dělat já? Prostě, na rozdíl třeba od Poláků, my se spoléháme na blanické rytíře.
Petr Svojtka: A když je někdo ochoten skutečně nasadit život jako třeba letci za 2. světové války, tak je za to ostatní moc nemají rádi. Poukazují totiž na tu naši malost, cítíme se špatně, že jsme v kritický moment selhali, stydíme se, a zároveň náš štvou. Tak je raději zavřeme do vězení.
A co specifický český smysl pro humor?
Jiří Janků: Tak to je samozřejmě velká česká deviza. I my se v těch našich společných inscenacích snažíme nahlížet na realitu s nadsázkou. Nechceme vidět věci černobíle. Je to cesta, která má očistný charakter. Pokud si člověk dokáže určité věci připustit a vyslovit, je to velmi osvobozující.
Viktor K. aneb Český národ neskoná
Komedie o kuponové privatizaci, Harvardských fondech a Bahamských ostrovech. Pravdivý příběh Viktora K., piráta z Prahy.
Co se naučil na Harvardu? Kdy se stal Viktor DIKem? Kolik se dá utratit na Kypru? Jak chutná ázerbajdžánské tekuté zlato? Kdo byl otcem Viktorova úspěchu? Proč dnes Viktor večeří na Bahamách? A co na to mistři?
Světová premiéra: 26. 3. 2011 od 19:00 v Divadle Rokoko
2. premiéra: 29. 3. 2011 od 19:00 v Divadle Rokoko
Zdroj: tz
