Virtuální terapie

Ve virtuálním programu představuje pacient osobu konfrontovanou s různými situacemi. Na rozdíl od běžných počítačových her hraje sám sebe. Situace jsou voleny tak, aby u něj vyvolaly zcela určité citové reakce. Podle amerického dělení duševních poruch se sociální fobie vyznačují přetrvávajícím, iracionálním strachem či úzkostí, které jsou vyvolány obyčejnými společenskými situacemi, jako je kritika, mluvení na veřejnosti, setkání s neznámou osobou a podobně. Pro většinu lidí nepředstavují takové situace žádný problém.

U některých lidí ale mohou vyústit v chorobné stavy, které se projevují nepříjemnými příznaky: panika, zrychlení srdečního rytmu, pocení, sucho v ústech, neovladatelný třas. Podle posledních průzkumů trpí těmito fobiemi ve vyspělých zemích deset procent dospělé populace. V mnoha případech postiženým znepříjemňují nebo znemožňují společenský život. K léčbě se nejčastěji používá kognitivně-behaviorální terapie (KBT) a léky, například různá antidepresiva.  

Jakou roli by v tom mohla hrát virtuální realita?
Pacienti jsou vystavováni celé škále simulovaných situací tak dlouho a tolikrát, než ošetřující lékař rozhodne, že jsou připraveni čelit jim ve skutečnosti.

Pacient v této virtuální realitě například jede výtahem s lidmi, kteří mu vyčítají, že doma dělá příliš hluku. V hale jsou další osoby, které blokují výtah, a lidé, kteří od pacienta něco chtějí. Cílem je naučit se takovým osobám čelit a vzbudit potřebný respekt.  

V další situaci je pacient pozván ke známým do bytu. Má se představit, komentovat zařízení bytu a konverzovat u prostřeného stolu. Cílem je naučit se navázat kontakt se spolustolovníky a bez panikaření s nimi hovořit.  

V další modelové situaci musí pacient vstoupit do kavárny, najít tam přítele, vyjít s ním ven a posadit se ke stolku na terase. Musí si u číšníka objednat a nakonec vyrovnat účet, který číšník špatně spočítal. Celou tu dobu je pod palbou zvědavých pohledů okolí.  

Další modelovou situací je pracovní schůze, na které pacient musí před tabulí přednést před shromážděnými krátké shrnutí nějakého projektu. Cílem je naučit se hovořit na veřejnosti a zaujmout projevem posluchače.  

Pacienti mají v některých případech nasazenu virtuální helmu, častěji používají jen speciální páku, kterou se přemisťují ve virtuálním prostoru. Terapeut do průběhu videohry nezasahuje, ale po jejím skončení s pacientem jednotlivé situace probírá. Výsledky jsou nadějné. Terapeutické programy tohoto druhu by se daly používat i doma a pacienti by se tak léčili na dálku v pohodlí domova.

Zdroj: 100+1